Chodím, chodíš, chodíme. Chodíme všichni. Ale zdaleka ne všichni tak jako Viktor Čavoš. Tenhle jednadvacetiletý student SOŠ 
a SOU Nymburk propadl pěší chůzi a dálkovým pochodům. Letos jej vyzvala řeka Labe: „Pokoříš mě? Ujdeš po svých trasu od mého ústí do moře 
v Německu až k mému prameni v Krkonoších v Čechách? Měří 1 154 kilometrů! Stihneš to za 50 dní?"

Viktor má rád výzvy. A není žádný začátečník. Rodák 
z Kochánek u Benátek nad Jizerou si vloni střihl přechod naší vlasti z nejzápadnějšího bodu k nejvýchodnějšímu: ušel pěšky, bez použití jakéhokoli dopravního prostředku, 620 km. Potřeboval 18 dní.

Letos tedy vzal za slovo Labe. Že to nebude procházka růžovou zahradou, dobře věděl. 1 154 km je sice délka toku, ale musel počítat s tím, že nachodí kolem 1 300 km. Také jeho znalost němčiny není bůhvíjaká, takže po dobu putování Německem se musel potýkat se značnou jazykovou bariérou. A k tomu si představte, že jdete po celou dobu sami a spojení s rodinou a kamarády máte pouze prostřednictvím telefonu. Ne každý by si troufl…

Viktor startoval 21. června z místa zvaného Kugelbake 
u ústí řeky do moře v severním Německu. Ve čtvrtek už je šťastně doma, na Labské louce u pramene stanul ve středu v podvečer. Dobrodružná pouť skončila. Vraťme se o několik dní zpátky, přidejme se na chvíli k poutníkovi a prožijme s ním aspoň zprostředkovaně některé okamžiky jeho cesty.

17. července, dne dvacátého sedmého, došel Viktor na německo-českou hranici: „Celou noc jsem se budil a nemohl spát, jak jsem byl nervózní. Velmi se těším na dnešní den. Den, kdy překročím hranice. Konec německé etapy je tady. Jsem domluvený s rodinou 
a přáteli, že se setkáme ve tři hodiny odpoledne na hranicích. Je to jen patnáct kilometrů, takže mám spoustu času. Co teď? Rozhoduji se pro malý trénink. Batoh nechávám ve stanu a vydávám se navštívit zbytky opevnění Lilienstein. Škrábu se nahoru a plíce jsem nejspíš nechal ve stanu…Ocitám se mezi skálami a nahoru se dostávám po velmi strmých schodech. Otvírá se mi nádherný výhled. Ještě lepší, než z Königsteinu. Z opevnění zbylo jen pár kamenů, ale skály a výhled odtud je neskutečně krásný… Kouknu na hodiny. Jejda! Je půl jedenácté. Musím rychle zpátky a na hranice, ať na mě nečekají…Cestou se mi vybíjí mobil a ztrácím pojem o čase. Určitě jdu pozdě… Vidím ceduli 1 km Německo-česká hranice. Dodává mi to hodně sil. Hraniční přechod je tady… Mám neskutečnou radost. Vítají mě, objímají a z auta vytahují transparent… Stojí na něm „Už jsi tady, už jsi náš, ale Děčín nezdoláš. Stejně víme, že to dáš!" Je na něm i spousta podpisů od rodiny a přátel. To je paráda."

Po společném veselém nocování s rodinou v děčínském kempu pod silničním mostem se Viktor rozloučil, znovu obul boty poutníka a zamířil podél již česky šumící řeky vstříc jejímu zrození na Labské louce v Krkonoších a zároveň cíli své cesty.

Poněvadž Labe protéká naším okresem a naším městečkem, nemohl je poutník minout. To bylo právě minulý týden. „Ve Staré Boleslavi se ještě zastavuji u dalšího známého, který mi ulehčí od batohu a převeze mi jej někam před Nymburk. Trochu se u něj zapovídám a vyrážím až v půl dvanácté. Okolí, kterým teď procházím, velice dobře znám. Cesta mi utíká, jen to sluníčko kdyby tolik nepražilo. Na chvíli se zastavuji u automatu na točené pivo. Lidičky, to je geniální věcička. Takový automat by mohl být na každém třetím kilometru. Spousta lidí tu polehává u Labe a koupe se, také mě to láká, ale zaujme mě mladá dívka, která stojí u břehu a maluje obraz. A maluje opravdu krásně. Dávám se 
s ní do řeči a vypráví mi, že 
s rodinou také cestovala pěšky z Aše do Lázní Toušeň. Také mě informuje o své výstavě obrazů v Toušni, která proběhne druhý a třetí týden 
v srpnu. Rozhodně doporučuji výstavu navštívit."

Viktor putoval dál přes Čelákovice, kde jej kamarádka pozvala k obědu na segedínský guláš, kráčel přes Lysou nad Labem směrem do Píst, tady se setkal s maminkou 
a strýcem a pokračoval 
k Nymburku: „Je deset hodin večer a v dálce se pořádně blýská. Jdu tmou po cestách, ale i polem. Za chvíli vidím světla, která velmi dobře znám. To je Nymburk. Nacházím plácek, rychle stavím stan a zalézám dovnitř. Fouká pěkně silný vítr, tak doufám, že se neprobudím v Labi."

Neprobudil se v Labi, vstal už v půl sedmé, sbalil stan a vešel do města: „Zde jsem pět let studoval. Vzpomínám na kilometry, které jsem v těchto místech naběhal, ale také na piva, která jsem společně se svými přáteli vypil. Navštěvuji školu. Bohužel mám vybitý mobil, a tak nemůžu Nymburk ani nafotit. Je osm ráno a všude, kde je elektřina, mají ještě zavřeno."

V Poděbradech se pak Viktor setkal ve fitness aréně 
s přáteli a s nimi i s dětmi z příměstského tábora poobědval. Také si popovídal o svém putování s jedním ze svých sponzorů, Pavlem Hlaváčem ze Zlatého pruhu Polabí, prošel se nádhernou kolonádou 
a znovu jej vtáhl labský břeh. Minul soutok Labe s Cidlinou, Velký Osek, šlapal dál 
a dál… Špičky jeho toulavých bot mířily neomylně jako střelka kompasu k cíli cesty.