Ten vždycky, když vychází Rimortis CD, plně se věnuje pouze skupině, je to v tu chvíli jeho práce. Posílá cédéčka fanouškům do všech koutů republiky, stovku dokonce do obchodu v Japonsku.

Václave, kolikátá je to v pořadí deska Rimortis?
Peklo, co říká si svět je už šesté CD Rimostis.

Jak jste na něm dlouho pracovali?
Začali jsme na něm dělat asi rok zpátky, tedy v létě 2011. Je tam standardně deset písní, 
z toho devět vlastních a jedna předělávka.

To už je taková vaše tradice. Co jste vybrali za pecku tentokrát?
Vybrali jsme zase starší píseň. Je to Cesta poslední od Karla Černocha z roku 1968. Ta píseň není až tak provařená, ale nás hodně oslovila melodií. Rádi předěláváme do bigbítu popové písně. Z ohlasů na CD se Cesta líbí.

Jak je to nyní u Rimortis autorsky?
Je to druhá deska, kde jsem celé album nedělal pouze sám. Výrazně pomohla kapela, především kytarista Pavel Pokorný. Ten začal skládat hudbu. Texty jsou opět výhradně mé.

Můžete popsat čtenářům jakými tématy se v textech zabýváte?
Už samotný název desky Peklo, co říká si svět evokuje, že deska není moc optimistická. Je o náladě a situacích dnešního světa. Kdo viděl kdy peklo? Nikdo. Můžeme si ho nějak představovat. Když někdo řekne: To je peklo, vyjadřuje pocit z nějaké situace. Peklo je tenhle svět a lidi 
v něm. Peklo je to, co si lidi mezi sebou ve vztazích vytváří 
a vzájemně dělají. A to je myšlenka téhle desky.

Vzpomenete, kdy vás tento motiv napadl?
Koresponduje to s posledními třemi roky v mém životě. Jsou to například změny sestavy 
a vztahy v kapele, potom pracovní vztahy, kdy člověk opouští práci ne zcela za dobrých psychických podmínek. Jsou to dál třeba vztahy kamarádské, rodina. No a to, co vidíme všude kolem sebe: politika, lži, korupce atd. Když to všechno vstřebáváte, zjistíte, že to do textů pašujete chtě nechtě.

V tom případě jsou to civilnější texty. To je změna.
Nejsou tam témata, která by měla návaznost na minulost kapely jako například historické náměty. Protože i když se to tam nějak objeví, tak podtext textů je pořád současný.

Můžete uvést konkrétní skladbu?
Je tam píseň Ve smečkách, která je o tom, jak majitel panství chrání své koně, jelikož mu je v noci napadají vlci. Ve skutečnosti je to o tom, že on sám se mění ve vlka. Zdánlivě pohádkový příběh znovu ukazuje na současnost. Texty jsou odrazem, jak vnímám svět poslední tři roky.

Jak současné texty přijali ortodoxní fanoušci kapely?
Je to pro ně lehce překvapení, byli zvyklí na sci-fi a historické texty. Ale já jsem chtěl, aby deska byla ve všech směrech současnější. Už třeba obal není z vesmíru, ale je to současnost. Fotili jsme například v rozpadlém baráku 
s garffiti v nymburských Docích, což pro nás dříve moc nebylo.

Vše tedy do současna, i muzika?
Texty, obal i muzika. I když ta naše vychází pořád z 80. a 90. let. Ale i na poměry Rimortis je určitě modernější ve smyslu, že je mnohem víc kytarovější, než ty předchozí, které byly postavené na klávesách. Není to ale jen zvukově, ale hlavně tím, co kytarista hraje. Nesouvisí to s tím, že nemáme klávesáka, my jsme takový kytarovější sound prostě chtěli. Kytara zapadá lépe k textům, než melancholické klávesy.

Prošli jste si celkem těžkým obdobím, kdy odcházeli muzikanti?
V roce 2010 jsme trávili tím, že se nový kytarista učil materiál, potom bubeník. Dvě výměny za rok. Aby toho nebylo málo, na kraji roku 2011 nás opustil klávesák. To byl tvrdý oříšek, protože odešel ze dne na den. V našem studiu jsme si ale klávesové party nasamplovali a pouštíme je při koncertech. Jsme rok a půl bez klávesáka. Klávesové aranže jsem už předtím vymýšlel 
z velké části sám, tak jsem je přes počítač nahrál i na novou desku.

Jakými kanály nové CD distribuujete?
Chodím teď často na poštu (smích). Přijdu tam, vysypu 30 obálek na přepážku. Ženské když mě vidí přicházet s krabicí od banánů a mám to tam hezky nasázený, tak si povzdychnou (smích). CD prodáváme na koncertech a přes web. Ale to stěžejní se odehrává přes náš web. Fanoušci sledují stránky a objednávají. Já balím a frčím na poštu. Za tři týdny jsme prodali přes 200 kusů.

CD je na ústupu, lidé si písně stahují ve formátu mp3. Proč tedy stále to klasické CD?

Protože drtivá většina našich fanoušků jsou ti, kteří chtějí držet v ruce booklet, chtějí to CD v klasické podobě. Dát si ho do poličky mezi celou diskografii, mezi své oblíbené kapely.

Kolik vydáváte kusů?
Vždycky si necháme vylisovat tisíc kusů s tím, že pokaždé je reedice minimálně dalších tisíc placek.

Máte fanoušky v zahraničí?
Co se týká Slovenska, to já beru pořád jako jeden stát Československo, pravidelně posílám dobírky, to je běžná praxe. Poněkolikáté jde velká zásilka do Japonska, protože to je země metalu zaslíbená a tohoto melodického asi nejvíc. Posílám pravidelně sto kusů do jednoho obchodu. Jsem 
v kontaktu s obchodníkem Noriakim, máme tam jistou popularitu. Do skandinávských zemí to řešíme formou mp3. Na Facebooku jsem objevil odkaz na to, že pravidelně hraje jednu píseň z nového alba jedno španělské rádio.

Podařilo se vám hrát na prestižním metalovém festivalu Masters of Rock ve Vizovicích.
Po dvanácti letech se nám podařilo si zde zahrát poprvé. Byli jsme náramně spokojení, hráli jsme na vedlejší scéně. Sešlo se to pro nás tak dobře, jelikož letos tam hrálo hodně melody metalových kapel jako Nightwish, Edguy, Stratovarius, Freedom Call, Unisonic. Měli jsme plný kotel a užili si to.

Peklo, co říká si svět (V. Mrzena)

Vítejte v pekle, co říká si svět
Elixír namíchá do pohárů
A do dna nechá vypít nás

Vítejte v pekle, kde už stovky let
Podivná je plocha zrcadlení
Skutečných důvodů proč žít
Svět ptá se hořce v kapkách ponížení
Jak překročit rubikon lží…?

Hrdost v ohni spálí, čest pošlapou
Pravdu v prachu válí, poskvrněnou
Pod závojem špíny tvář pravdy znát
S větrnými mlýny boj neprohrát

Život plný zrcadel
Nelze přežít bez kouzel
Na slova předků vzpomeň
Vše spálí na prach oheň

Věčný oheň, láká nás do spárů
oheň, věčný oheň, pekelných kočárů

Vítejte v pekle, kde už stovky let
Je třeba tónů Krysařovy flétny
Ta vládne silnou magií
Postava v kápi, blížící se ze tmy
Doprovází nás melodií

Hrdost v ohni spálí, čest pošlapou
Pravdu v prachu válí, poskvrněnou…


Recenze CD: Kvapíkem vpřed aneb Karel Černoch by se divil

Projděme se symbolicky po „drážkách" nové desky poděbradské metalové skupiny Rimortis Peklo, co říká si svět. Nejdřív vytvořím paroháče 
z prstů, znamenající ovšem 
v našem kontextu Metal navždy. A můžeme začít.

Album otevírá titulní skladba Peklo, co říká si svět. Pěkně to odsejpá, kytarová hradba v půli skladby potěší. Jinak speed melody metal Rimortis je v podstatě již léta neměnný. Plný silných melodií, slušného zpěvu Milana Hloucala. Že jde o jistou šablonovitost hudební a částečně i textovou vlastně nikomu z fanoušků nevadí, očekávají to.

Částečně jde na tomto CD ale o odklon od melancholických klávesových ploch k těm kytarovým. Kytary se tak lépe snášejí s texty, které také nevězí ve stereotypu sci-fi, historických témat či vesmíru, ale obracejí se k současnosti. Všechny texty má na svědomí frontman, basák a vokalista Rimortis Václav Mrzena.

A on je ten, který značku Rimortis vypiplal do dnešní podoby uznávané melody metalové kapely třeba vedle Salamandry. A není tajemstvím, že Rimortis hrají zahraniční rádia a milují například v Japonsku.

Po rychlých Královna Země I a Hvězdám vynikne zdánlivě klidnější rocková píseň Obraz vzpomínek s výborným obratem: Štětec sklouzl přes rám / Plamenům kořist teď dám. Silná je Královna Země II i Útěk do nikam, která působí sympaticky civilně a zábleskem lze zaslechnout odkaz poslední skupiny Jiřího Schelingera.

Coververze písně Karla Černocha Cesta poslední je fajn tečkou za albem. Myslím, že si v muzikantském nebi   podupává do metalového rytmu.