Budoucí šéf záchranky nejvíc plakal, když mu utekla želva

 Šéf nymburské záchranky Pavel Zuska je statný a vousatý chlap. Tak ovšem pochopitelně nevypadal od dětství, jak je patrné z historického snímku.

Drsné historky z mládí však rozhodně nezapomněl. Takto reagoval na dotaz, jaká se mu vybaví první situace z dětství. „Jezdili jsme každé prázdniny k babičce do Bakova, což je vesnička u Slaného. Na zahradě jsme měli 
u kompostu s bratránkem takový klacek na sezení, kam jsme chodili kadit. A když jsme kadili, hned přiběhly slepice 
a začaly ty hovínka ozobávat. Je to trochu nechutný, ale na tohle si pamatuju moc dobře," směje se Zuska, který je svým humorem známý. Ostatně při jeho profesi je smysl pro humor  nutný pro udržení duševního zdraví.

To ovšem neznamená, že by si nevzpomněl také na smutné události. „Tehdy mi rodiče přivezli z Rumunska želvu. Dostala ubytování v králíkárně, ale nevím, jak se to stalo, do druhého dne zkrátka utekla. Tehdy jsem hodně plakal," vybavuje si urostlý muž, u kterého si člověk pláč jen těžko dovede představit.

Na oblíbenou hračku si ihned vzpomene. „Měl jsem medvídka Emánka, se kterým jsem chodil spát. Ale jinak jsem si hrál s tatrovkou, bratranec Pepa měl trambus a už se jezdilo. To byla ještě dřevěná auta," vzpomíná kvalifikovaný a zkušený lékař.

A ještě jeden silný moment z dětství mu vytane na mysli. „Babička vždycky pekla vynikající buchty. Jedli jsme je pořád, skoro jako králíka. Toho jsme měli taky pořád, i když na několik způsobů. Ale buchty, ty jsem měl nejradši tvarohový," zasnil se šéf záchranky.