V poděbradských historických unikátech jsem se byl podívat už před lety, Nymburk se k akci Dny evropského dědictví připojí až následující víkend. Rozhodl jsem se tedy, že vyrazím na prohlídku několika objektů do Lysé. Až později jsem zjistil, že to nebyl nejlepší nápad.

Pár minut po desáté jsem zaparkoval nedaleko centra a při procházení po Náměstí Bedřicha Hrozného mě příjemně překvapili mravenci v přestrojení za archeology, kteří pilně pracovali sobota nesobota.

Nejprve jsem zamířil k areálu evangelického sboru, který měl být podle programu přístupný od devíti hodin. Vstup na faru však byl uzamčen, což mě trochu udivilo. Ale dobrá, pan farář má něco neodkladného, to se dá pochopit. A vyrazil jsem o něco výše do Augistiniánského kláštera. Také tady jsem se ale dovnitř napoprvé nedostal. Na dveřích zvenčí je koule a dveře zavřené. Vedle dveří tři zvonky: okresní archív, mužské jméno s podtitulem ředitel a ženské jméno s titulem inženýrky. Vylučovací metodou jsem došel k tomu, že je třeba zazvonit na inženýrku. A hle: už mi jde kdosi zevnitř v ústrety. „Dobrý den, pojďte dál. Bohužel přístupná je jen chodba a studovna, což jsou ty poslední dveře vlevo,“ uvítala mě příjemným hlasem Eva Levá, ale z informací jsem moc nadšen nebyl. V chodbě jsem stál a učebna je sice pozoruhodná místnost, nicméně pod zpřístupněním Augustiniánského kláštera jsem si představoval něco jiného. „V jiných místnostech je depozitář archívu,“ vysvětlovala mi omluvně paní Levá. „A byl tu už někdo nebo jsem sem zabloudil první?“ vyklouzlo mi trochu nezdvořile. „Ale jo, někdo už tu byl,“ odpověděla mi na rozloučenou.

Docela nespokojen jsem se vracel k sídlu evangelíků, kde se situace ani po pár minutách nezměnila. Nicméně v jedenáct hodin, což bylo za deset minut, měla začít komentovaná prohlídka, jak stálo na nástěnce vedle vchodu.

Neúčastníme se aktivně

Mrknu se zatím do muzea, prohnalo se mi hlavou, jelikož vyhlášené muzeum je prakticky přes silnici naproti.

Ani tady jsem se dne otevřených dveří, jak jsem si celou akci představoval, nedočkal. Na vnitřních dveřích muzea mříž dobře zajištěná visacím zámkem. Prošel jsem tedy do dvora a zazvonil na kancelář. Začínal jsem mít pocit, že tu v Lysé vlastně obtěžuju. „No, my se akce neúčastníme aktivně, ale připojili jsme se k ní standardním provozem,“ vysvětlil mi chlapík u kanceláře a ochotně se nabídl, že mi otevře.

Slušně jsem poděkoval, odmítl a přemýšlel o tom, co vlastně ta věta, kterou mi řekl, znamená. Dodnes mám pocit, že je v ní něco, co se navzájem vylučuje.

Brána otevřená

Ale to už jsem spěchal k evangelickému sboru a těšil se na komentovanou prohlídku. A kupodivu se mnou dalších šest turistů. Klika fary byla však stále tvrdá. Jak se ukázalo, částečně to byla ovšem také naše neznalost zdejších poměrů.

Vedle fary byla velká vstupní brána, přes níž byla přehozená vlajka Evropské unie a odkud také vyšel pan farář Emanuel Vejnar. „Dobrý den. Budete chtít k prohlídce komentář nebo si to jen tak projdete?“ zeptal se na úvod a když jsme si odsouhlasili mluvené slovo, jal se vyprávět. A dlužno říci, že pan farář je člověk nejen moudrý a bezesporu vzdělaný, ale také zdatný vypravěč a milý člověk.

Jen díky němu jsem z Lysé nakonec neodjížděl zklamán. Přesto po zkušenost z jiných měst jsem si představoval Dny evropského dědictví v Lysé trochu jinak.

JAK KONYÁŠ V LYSÉ VYŠETŘOVAL

V časech, kdy se pálily takzvané závadné knihy, které obsahovaly reformátorské myšlenky, přijel do Lysé také dnes už proslavený páter Konyáš. Stalo se v roce 1747. A donesl se mu pozoruhodný výrok. Jistá paní Anna Rieglová oznámila, že slyšela od kočího důstojného pána větu: ‚Zádušní mše je mrtvému platná, jako když chcíplý kobyle oves do huby nastrká.’ Kočí už byl však mrtev. Ten to ale měl slyšet z úst svého duchovního nadřízeného, který už byl rovněž v Pánu. Znám z vlastní praxe, že i duchovní si občas dokáže podobným způsobem ulevit. Nicméně vyšetřování začalo a u třinácti místních byly nalezeny závadné knihy. Nakonec bylo souzeno sedm lidí, kterým hrozily poměrně vysoké tresty. Hrozilo jim narukování do armády a vyslání do bojů proti Turkům. Nakonec dostali rok obecních prací v železech. Což ovšem také není nic příjemného.

z vyprávění evanglického faráře Emanuela Vejnara