Příchozí, kteří zvolna v neděli před polednem zaplňovali prostor náměstí Přemyslovců před bývalým Cílem, museli výrazně cítit neskutečně příjemné aroma.
Ať se člověk přiblížil k náměstí ze kterékoliv strany, byl váben a přitahován neodolatelně silnou vůní, kterou většina jasně rozeznala. Kari.

Pravé silné kari, v originále Chang Mai Curry, nabízel jeden ze stánků v rámci čím dál oblíbenější akce mezi Nymburáky s názvem Restaurant Day. Ve zkratce jde o to, že můžete doma cokoliv navařit, od těch nejjednodušších pokrmů až po ty nejrafinovanější a nejexotičtější, pak si zřídit v místě konání stánek, třeba jen ze stolečku a židličky a za přiměřený peníz jej nabízet ostatním, které zvědavost, nebo třeba zmíněná silná vůně vtáhne do centra kulinářského ráje.
I já se po jedenácté hodině vydal po té omamné vůni 
a u stánku si vystál menší frontu na evidentně úspěšné kari. Bylo skvostné, blíže to nemá cenu rozpitvávat.

Tou dobou korzovalo mezi stánky kolem stovky lidí. Ale jak to u takových akcí bývá, jedni se najedli a odcházeli, jiní se různých koutů náměstí stále vynořovali.

Trochu to se mnou cukalo už při míjení prvního stánku, který nabízel mimo jiné vanilkový likér. Jeden by měl vyzkoušet všechno, co ještě neochutnal. Ale tady by se to v té záplavě dobrot, ať už v podobě jídel nebo nápojů, mohlo šeredně nevyplatit. „Člověk si kvůli zvědavosti neudělá ze žaludku mrzáka," říkával můj děda.

U stánku Lesní školy Cílek se také pohybovaly skupinky lidí. Jan Ritter, v „civilu" architekt a nedávný lídr kandidátky Nymburských demokratů, se zručně oháněl vařečkou mezi zelňačkou a hlívovým gulášem. To už se 
u stánku vynořil také starosta Tomáš Mach, pro změnu šéf místních sociálních demokratů. Architekt, kuchař a prodavač v jedné osobě obratně vychvaloval nabízené pokrmy. „Zelňačku jsem vařil já, hlívový guláš moje žena, obojí je výborný." Starosta nerozmýšlel ani chvilku. „Fajn, dám si ten hlívový guláš," rozhodl se a v momentě držel 
v ruce dřevěnou lžíci. „Ten je od manželky. Takže vy mému výtvoru nevěříte?" usmál se prodávající a okem mrknul, jestli starostu nezviklal na zelňačku. Nezviklal.

Stánek stylově koncipovaný do Rakousko Uherského mocnářství nabízel perkelt, halušky či na zapití kdysi tak oblíbenou kmínku. K tomu vyhrávala pochodová hudba a stylově oblečená obsluha stánku dávala dost hlasitě vědět o své přítomnosti.

Ale pak tu byly také stánky prosté a jednoduché. Už jsem bohužel nestihl jedinečnou specialitu, játra ve skořici, kterou obchodník s malým stolkem vyprodal velmi rychle. Kromě toho, že jídlo bylo zřejmě velmi dobré, bylo 
i levné. Porce vyšla na 30 korun.

Ještě jednodušší to měl prodavač mikrostánku, který se názvem hlásil k punkové legendě Visacímu Zámku. Na třech umělohmotných miskách vyčníval nápis U Johna Debilla. Nabízel výhradně silný hovězí vývar, tedy na nedělní dopoledne ideální pokrm pro celonoční pařiče.

Takřka všechny stánky nabízely také různé druhy koláčů, makovců, štrúdlů či perníků. Až na samém konci takřka pod teploměrem byl stánek se sladkými specialitami. Takové dortíky s přitažlivými barvami a vůněmi by byl skoro hřích neochutnat.

Není účelem tady vyjmenovat a popsat, co všechno bylo možné na nymburském náměstí ochutnat. Ale až se bude konat další Restaurant Day, počítám na přelomu jara a léta, určitě si ho ujít nenechám.