VYBERTE SI REGION

Karel Mařík a Tomáš Kutmon vyhráli rallye do Dakaru

Nymburk - Rozhovor s Karlem Maříkem a Tomášem Kutmonem, kteří se vydali na Intercontinental Rallye po stopách závodu Paříž – Dakar

4.3.2016
SDÍLEJ:

Karel Mařík (velvo) a Tomáš Kutmon s vítězným pohárem v redakci Nymburského deníku.Foto: DENÍK/ Milena Jínová

Oba mají jako koníček auta, cestovatelského a hlavně dobrodružného ducha. Rozhodli se, že se vydají na Intercontinental Rally, šest tisíc kilometrů dlouhou, po stopách legendárního závodu Paříž – Dakar, kterou natáčela 
i Česká televize. A tam vyhráli. Řeč je o Karlovi Maříkovi 
z Loučeně a Tomáši Kutmonovi z Nymburka, kteří po šťastném návratu poskytli 
o své cestě rozhovor Nymburskému deníku.

Jde o profesionální závod?

KM: Je to mezinárodní závod, ale licence k tomu nejsou potřeba. Účastní se ho kromě Čechů například Španělé, Rakušáci, byli tam i dva Australané, jeden Ital, Angličan a Němec.

Jak jste přišli na to, že se přihlásíte do takového závodu?

KM: Já jsem jezdil závody tady v Čechách, například offroad maraton, a setkali jsme se s člověkem, který tento závod pořádá, takže tím jsme se k tomu dostali.

Jakým autem jste absolvovali závod?

KM: Jezdíme terénní Toyotou Land Cruiser 90.

Slyšela jsem, že jste vyrazili bez technika, bez doprovodného auta, s náhradními díly v autě. Jak jste to zvládli?

KM: Jeli jsme opravdu tak, že jsme to všechno měli v autě. Vloni jsme si to zkusili poprvé jako takový výlet. Letos jsme to trochu vylepšili, zdokonalili jsme auto, vylepšili jsme navigaci a s klukama, co jeli minulý rok, jsme se dohodli, že nám letos část těch věcí vezli.
TK: Jinak servis jsme si dělali sami.

Vy jste automechanici?

KM: Já jsem vyučený automechanik.
TK: Já jsem vyučený elektrikář slaboproudař, ale auta jsou můj koníček.

Takže jste se vloni rozhodli, že pojedete jen tak na zkoušku, abyste věděli, do čeho jdete?

TK: Karel se rozhodl. Minulý rok za mnou přišel, jestli bych s ním nechtěl jet. Ale bylo to už takzvaně po dvanácté, takže hodně narychlo, a letos to bylo tak, že už se mě ani neptal (smích).

Co je k tomu všechno potřeba? Co jste měli sebou třeba na sebe?

TK: Oni si lidi myslí, že se tam jedeme jenom opalovat, že je tam hrozný vedro, ale tak to není.
KM: Ze začátku je tam docela i zima. Protože se jede 
v Maroku vrchem Atlasu, kde k ránu bývá okolo nuly. To znamená i teplé oblečení sebou.
TK: Je to omezené, protože se musí samozřejmě šetřit místem. Aby se tam vešly náhradní díly.

A co jste tedy všechno vezli sebou, co se týká náhradních dílů?

KM: Hlavně díly, které se týkají náprav, například tlumiče, tyčky řízení a stabilizátoru, řemeny, filtry.

Stalo se vám, že jste něco z toho museli použít?

KM: Vždycky jsme večer dojeli do bivaku a pak se opravovalo. Jednou jsme přijeli bez zadního tlumiče, podruhé s ohnutým řízením. Ale vždycky se to nějak dojelo a nebylo potřeba opravovat při závodě.

Trasa vedla po původní trase soutěže Paříž – Dakar?

KM: Přibližně. Ony ty trasy toho původního závodu se hodně měnily. Jednou se to jelo z Lisabonu, jednou z Paříže. Stabilně se tahle trasa jezdí ze Španělska, kde se tráví kolem dvou dnů, probíhají přejímky (kontrola dokladů,víz a auta, jestli splňuje požadavky k závodu). Pak se jede Maroko, Mauretánie, Senegal. Stejný je to, že se vždycky končí u toho Růžovýho jezera v Senegalu. Jako ten původní závod.
TK: Je to asi nějakých šest kilometrů od Dakaru.

Je ta trasa hodně těžká?

KM: První polovina v Maroku je jenom kamení. Tři tisíce kilometrů kamenolomem.
TK: To byla asi nejnáročnější část, kde bylo také hodně oprav. Většina závodních posádek, co přijela do bivaku, měla co opravovat i dlouho do noci.

Takže nebylo asi ani moc času si třeba dát něco dobrého k pití?

Oba jednohlasně: Ale to zase jo (smích).
KM: Kolem čtvrtý pátý jsme přijeli a někdy do půlnoci jsme opravovali. Stihli jsme se při tom najíst, dát dvě tři pivka a poté do dvou rána někdy i déle se mapovala trasa. Pak se šlo spát.

A ráno se vyjíždělo na další etapu v kolik hodin?

KM: Většinou se vstává tak kolem šesté hodiny.

Jak je dlouhá závodní trať?

KM: Závod má šest tisíc kilometrů.

A jak dlouho jste to jeli?

KM: Čtrnáct dnů. Takže denně v průměru pět set kilometrů. Nejdřív se jede po kamení, což je celé Maroko 
a většina Mauretánie. Až ke konci Mauretánie a celej Senegal se jede pískem,velbloudí trávou a savanou..

Co tomu říkala vaše těla?

KM: Člověk už je zvyklej. Minulej rok jsme trpěli víc. Nejvíc asi trpí krční páteř, protože když jedete celou dobu v helmě, tak ta něco váží. Takže nás bolelo za krkem. Tomáše zase chytly záda. Ale trpěla samozřejmě i sedací souprava. Ale letos jsme trochu vylepšili auto, takže to bylo o něco lepší než vloni.
TK: Letos jsme měli dobrý bezpečnostní pásy. Člověk tam byl připoutanej se sedačkou dohromady.

Když jste jeli na ten závod, měli jste opravdu cíl zvítězit?

KM: Vůbec ne.
TK: Cíl je vždycky dojet. Na to se nás ptá spousta lidí. Vloni jsme byli sedmí, takže jsme si řekli, že do toho sedmého místa by to bylo docela super.

Jaká vozidla jedou závod?

KM: Letos byly na startu auta, čtyřkolky, motorky a buginy. Nejvíc obsazené jsou vždycky motorky, druhá jsou auta, čtyřkolek jede míň.

Kdy jste se dozvěděli, že máte šanci na vítězství? To musel někdo vypadnout, ne?

TK: Na začátku bylo nějakých osmnáct až dvacet aut a celkově nás bylo kolem padesáti. Jedna kategorie končila v polovině, takže dál mělo jet devět aut, někteří končili už po cestě, protože to rozbili a podobně. Celkově nás pokračovalo do druhé půlky asi pětadvacet posádek. Byli jsme někde u toho středu a čtyři nebo pět etap před koncem jsme si řekli, že bychom mohli skončit do první desítky a v autech třetí, to by bylo super.
KM: Postupně to tak nějak odpadávalo, takže jsme se dostali na třetí místo v autech, pak i na druhé. Ale naši hlavní konkurenti, kteří jsou 
z Ostravy, měli šest hodin náskok, měli podstatně silnější auto. Pak ale přišly písky, což bylo pro nás lepší, protože tam už není potřeba tolik koní. Oni to otočili na bok a ještě několikrát zapadli, takže jsme je díky tomu předjeli. Celkově jsme dojeli pátí a mezi auty první.

Je to určitě o řidičském umění. tady u nás takový terén není…

KM: Když jsem poprvé přijel do dun, tak jsem z toho měl docela strach. Pak jsem ale zjistil, že když člověk 
u toho trochu přemýšlí, tak už to není až takový problém.

Jaký je to pocit, jet tou neutěšenou písčitou krajinou?

TK: Letos to bylo celkem 
v pohodě, protože jsme dojížděli za světla. Ale vloni bylo stresující, že jsme tam jezdili i po tmě. Jednou jsme dojeli 
v jedenáct večer.
KM: Každý večer organizátor rozdává mapu s určenými souřadnicemi, ale nejsou tam žádné cesty. 
V poušti toho člověk až tolik nenajede, většinou se jede 
v horách a až v Mauretánii se chvilku jede pískem.

Stalo se vám, že jste se ztratili?

KM: Stalo, ale ono se dá vrátit. Kontrolní body jsou například jeden před horou a druhý za horou a je otázka, jak ji objet. Jestli zleva, nebo zprava. Mezi horama jsou body pomocné a pak jsou tam body kontrolní a ty se musí projet. Za neprojetí bodu jsou dvě hodiny penalizace. V autě máme zařízení, které nám ráno dají a večer nám ho vezmou. A přes něj kontrolují, jestli jsme projeli všemi body. Má v sobě GPS, která ukazuje, kudy jsme jeli. Ale měli jsme ještě naše dvě 
GPSky plus tablet, kde jsou fotomapy. Občas tam cesta je vidět. Je jich tam někde třeba i několik vedle sebe.

Stíhali jste během těch šesti tisíc kilometrů vnímat tu zemi?

TK: Kromě závodu jsou také různé přejezdy mezi bivaky, takže se projíždí těmi městy. Nebo si tam můžete 
i zajet. My jsme města projížděli i nakupovali.
KM: Atlas je nádherný, 
i vnitrozemí Mauretánie je krásný. I ty vesničky, které jsou mimo civilizaci.

Jací jsou tam lidé?

KM: Setkali jsme se s nimi několikrát. Jsou úplně v pohodě, chtějí pomoct, když je nějaký problém. Mluví francouzsky, což my neumíme vůbec, a trochu anglicky. Ale vždycky jsme se s nimi nějak dohodli.

Co jste tam jedli?

KM: Dost často jsme se stravovali u nich a v pohodě. Dávali jsme si pozor na vodu, ta se ale dá kdykoliv koupit balená v každém městečku. Vždycky se něco koupit dá, ale nesmí se člověk koukat kolem sebe. Když je to balené, nemusí se člověk bát.

To tam člověk může i něco zhubnout…

KM: No, moc se nám to nepovedlo… (smích).

Neměli jste strach z nějakých zažívacích potíží?

KM: Měli jsme sebou tablety, navíc s námi jede i zdravotní pomoc. Někdo měl problém už ze Španělska. Shodou okolností to byla Španělka, která jela na motorce celou trasu. Té ale museli už dát injekce, protože co pozřela, šlo ven.

Takže závodily i ženy?

Kromě téhle motorkářky jely ještě tři v autech jako navigátorky. Sem tam se holka objevila i v doprovodech.

Je to mezinárodní závod. Bývá večer nějaká společná zábava, nebo si hrajete na svém písečku?

KM: Při těch večerních opravách na to většinou není čas. Pak je samozřejmě párty dole u Růžového jezera, až když se dojede. Ta je společná. Ale všichni si navzájem pomáhají. Stalo se nám, že jsme měli málo nafty a nejbližší byla tak tři sta kilometrů. Takže jsme šli za Rakušákama, ti jí v doprovodné Tatře měli dostatek. Dali nám dvacet litrů nafty a druhý den jsme jim jí vrátili. Pak bylo hodně piva…

Spíte tam ve stanu?

KM: Ve stanu a ve spacáku, někteří kluci spali i pod širákem. Tam neprší. Navíc dole už je dobrý teplo. Přes noc je tam taky patnáct dvacet stupňů.

Jak se na vaše závodění dívají rodiny?

TK: Já to mám jednoduchý, jsem sám. Rodině jsem to oznámil na poslední chvíli, aby nebylo příliš otázek (smích).
KM: Já jsem ženatý a mám dva kluky. Manželka a kluci už jsou zvyklí. Máma ta mi samozřejmě trochu nadávala, ale taky je taková cestovatelka.

Co říkali tomu, když jste přijeli domů a přivezli jste ten pohár?

KM: To samozřejmě věděli už z internetu, protože tam byly každý den výsledky. Takže blahopřání chodilo už esemeskama, i nějaké volání tam proběhlo. Ale samozřejmě, že když jsme přijeli domů, tak bylo vítání a gratulace.

A jaký byl pro vás ten první moment, když jste zjistili, že jste zvítězili?

KM: Mně to v první moment až nějak úplně nedocházelo.
TK: My jsme do poslední chvíle ani nevěděli, jestli jsme to vyhráli, nebo ne. My jsme Ostraváky přeskočili předposlední etapu a v poslední etapě se právě mělo rozhodnout, kdo bude první
a kdo druhý. Ta etapa byla ještě trošičku zamotaná. Takže když jsme jeli do cíle, tak jsme nevěděli, jestli jsou před námi, nebo za námi.
KM: Auta sice startují po minutě, Ale za tu minutu to auto ujede tak daleko, že už člověk o něm neví. Mysleli jsme si, že jsou před námi. Ale někde, to nikdo neví, se nám je podařilo předjet. Oni se zahrabali třeba někde 
o dvě duny dál a už jsme je neviděli.

Takže v cíli jste si mysleli, že oni už tam jsou?

KM: Doufali jsme, že nejsou. Poslední etapa byla rozdělena na dvě části. 
V první jsme dojeli tři minuty před nimi a pak jsme vyráželi zase tři minuty před nimi. Projeli jsme dunami, přijeli jsme na pláž, pak se jelo asi sto kilometrů po pláži, tam už se nedá nikam uhnout, ale nevěděli jsme, jestli oni ty duny projeli rychleji nebo ne. Tak jsem říkal, že buď už jsou dávno před námi, nebo jsou ještě v dunách.

Máte opravdu krásný pohár. Bylo k té výhře ještě něco?

KM: Dostali jsme ještě takové skleněné pamětní destičky, tu dostává každý, kdo dojede, a my jsme ještě dostali jednu za to, že jsme 
v té kategorii vyhráli.

Celá cesta i se závodem musela stát nějaké peníze. Měli jste nějaké sponzory?

KM: Prakticky jsme si platili všechno ze svého. A radši to ani nepočítáme. Tohle je nízkonákladová rallye a těch se tam jede strašně moc. Přemýšlíme už co dál, tak jsme se dívali, co se kde jede, ale to jsou všechno peníze minimálně o nulu navíc. Přemýšleli jsme o sponzorech, když jsme teď zvítězili, ale je to těžké, najít je. Byli jsme velmi rádi, že nám Pivovar Nymburk dal plechovkové pivo, my jsme jim za to tam vezli samolepku. Jeden známý, který má e-shop s díly na offroudové vozy, daroval pár užitečných dílů. Ale peníze jsme od nikoho nezískali.
Chtěli bychom poděkovat rodinám, kamarádům, přátelům a sponzorům.

Autor: Milena Jínová

4.3.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Za nejkrásnější radnici získali speciální lavičku

Nymburk - Speciální designová lavička. To je cena, kterou si za vítězství v soutěži o Nejkrásnější radnici přivezli zástupci Nymburka ze slavnostního vyhlášení výsledků soutěže. To se konalo před několika dny v Brně.

Jiřičtí vězni se nově učí chovat daňky přímo v areálu věznice

Jiřice - Nový projekt je druhým pokusem o zapojení vězňů ve výkonu trestu do prací při chování zvířat. Chov začíná přímo v areálu věznice.

Sadská chystá nový kamerový systém ve městě

Sadská - Zatím čtyři nové kamery chystá město v první etapě zavední nového kamerového systému

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies