Učni za mřížemi dostali vysvědčení, nikdo nepropadl

V osmistupňovém mrazu se krátce před půl devátou začaly k hlavní bráně jiřické věznici scházet skupinky vymrzlých novinářů. Společně
s nimi jsem se měl za pár minut stát svědkem historicky prvního předávání vysvědčení pětapadesáti mužům, kteří se rozhodli zpestřit si svůj pobyt za mřížemi učením.
Vedení věznice ve spolupráci s krajem otevřelo v září 
v areálu věznice střední odborné učiliště a na něm konkrétně dva tříleté učební obory: malíř – natěračské práce 
a malíř – lakýrník.

Jelikož jsem se v jiřické věznici neocitl poprvé (ovšem vždy jsem trávil čas uvnitř pouze jako novinář!), věděl jsem, že hned u vchodu nás čekají nepříjemné procedury, podobné jako na letišti. Docela chápu, že redaktorce České televize se nechtěl sundavat pásek z kalhot, zvláště, když 
i potom bezpečnostní rám stále pískal. Špatně sundatelný náramek nakonec ukecala a i s ním na ruce se dostala dovnitř.

To redaktorka Novy Eva Mišíková překvapila jednak svoji velikostí (byla vyšší než já!), jednak lehce opožděným příjezdem. „Byli jsme v Jiřicích u Kostelce nad Labem. Tam ale o žádný věznici neslyšeli,“ oznamovala důvod zpoždění.

Když jsme byli komplet, zavedli nás do třídy, kde se na nás vězni vysloveně těšili. Pro ně jsme asi byli po dlouhé době opravdu vítaným zpestřením vězeňské nudy. Nakonec některé půvabné kolegyně vcelku ochotně rozdávali vězňům i autogramy.

Ale zpět k vysvědčení. „Je potěšitelné, že z 55 žáků nikdo nepropadl. Dokonce dva z nich mají samé jedničky a dalších sedm vyznamenání,“ konstatoval ředitel vězeňského učiliště Jan Beer, který působil ze všech zúčastněných nejcivilnějším dojmem. Nakonec prostředí jiřické věznice mu zdaleka není neznámé. O jeho pohnutém a vskutku neuvěřitelném životním osudu si přečtěte v rozhovoru na jiném místě strany.

Pak už všechno probíhalo jako při každém jiném předávání vysvědčení. Pravda, nikde jinde si pro vysvědčení mezi mladými nechodí šedesátníci a sterilní šedivý vězeňský mundůr také na slavnostnosti chvíle nepřidával. „Ty jo, takový parádní známky jsem neměl nikdy, ani když jsem chodil do školy jako mladej,“ žasl nad vysvědčením jeden ze šťastných absolventů prvního pololetí.

Následně si novináři mohli popovídat se čtyřmi vězni, kteří předem dobrovolně souhlasili s natáčením a podepsali vězeňský formulář. Zda za to měli slíbenou větší večeři, jsem se neptal. Bylo vidět, jak si povídat chtějí a zájem o jejich osobu je vysloveně těšil.

Na následnou tiskovku se zase zřejmě nejvíce těšil senátor a náměstek hejtmana Marcel Chládek, který patrně celou akci pro média zpunktoval, zjevně k pramalé radosti vedení věznice. „Já vidím 
v projektu vzdělávání vězňů pro ně druhou, možná pro někoho i třetí či čtvrtou životní šanci. Chci téma vězeňského školství otevřít i na půdě Senátu,“ vyjádřil se Chládek.

Mnohem zajímavější informace následně zazněla z úst mluvčí jiřické věznice Marie Formáčkové. „Řada ze současných učňů jsou skutečně mimořádně inteligentní lidé 
a někteří z nich chtějí ve studiu pokračovat i po skončení výkonu trestu. Domluvili jsme se, že kdo první z našich absolventů získá později vysokoškolský magisterský titul 
a nebude dále trestán, získá od nás osobní auto. Samozřejmě nepůjde o žádný mercedes, ale běžné auto. Motivace samozřejmě musí být hmotná,“ poznamenala Formáčková.

Před odchodem z věznice jsme si s kolegy pro jistotu osahali kapsy s peněženkami 
a doklady (přece jen jsme byli 
v kriminále), a pak už se rozprchli do mrazivého dopoledne.

PROČ NIKDO NEMĚL DVOJKU Z MRAVŮ

Po skončení tiskové konference mi to nedalo a trochu stranou jsem se zeptal ředitele a zároveň zřizovatele vězeňského učiliště Jana Beera, jak si vysvětluje, že nikdo neměl zhoršenou známku z chování. To je přece jen 
u vězňů věc dosti překvapivá. I z jeho odpovědi bylo jasné, že to není rodilý „kravaťák“, ale dokonalý praktik. „Víte, měli jsme tu jeden návrh na dvojku
z chování. Díval jsem se, kdo ji má dostat a zjistil jsem, že se jedná o vězně, který si má odsedět čtyři roky. A věřte mi, že s takovým člověkem nějaká dvojka z chování opravdu nic neudělá. Tak jsem to na pedagogické radě zamítl.“

Ředitel učiliště Jan Beer: Dostal jsem 9 let za podvod, 6,5 si odseděl

Ředitel a zřizovatel středního odborného učiliště ve věznici v Jiřicích Jan Beer je postava opravdu svérázná a na první pohled sympatická. Možná 
i proto, že se neustále usmívá. A to i ve chvílích, kdy mluví
o svém „bujarém mladí“, jak nazývá období, které skončilo mnohaletým žalářem.

Vy jste se zmínil, že jste vlastně bývalý vězeň z Jiřic. Můžete říci, co jste spáchal?
Jsem a nejsem bývalý vězeň. Dostal jsem devět let za podvod. Odseděl jsem si 6 let, 5 měsíců, 29 dnů a 5 hodin. Podmínečně jsem byl propuštěn 
v roce 1997. Po propuštění jsem začal pracovat jako pomocný pekař a postupně jsem si dodělal nejprve maturitu, později bakalářské studium 
a magisterské studium. V současné době jsem ředitelem 
a zřizovatelem jiřického učiliště a studuji práva.

Můžete blíže říci, co jste spáchal?
Byl to majetkový trestný čin, paragraf 250, odstavec jedna až tři, podvod. Blíže bych to nespecifikoval.

Vězeň Novotný: Naučil jsem se tady malovat. Krycí jméno Renier

Jan Novotný pochází z Moravy od Bzence, což se podle nářečí pozná hned po první větě. A je také jasné, co je jeho životním nápojem. „Včera mě rozčílila v televizi zpráva, že nám chtějí nově udělat daň 
z vína. Vždyť ty lidi nevěďó, 
o čem mluvějó!“

Co pro vás znamená vysvědčení z věznice?
Jiřice jsou opravdu dobrá věznice. Na rozdíl od jiných míst tady člověk něco může udělat pro sebe. A vysvědčení? Já jsem rád, že ho budu moci ukázat svým dětem. Aby taky viděli, že jsem se snažil nějakým způsobem se napravit.

Jak vám jde učení?
Ale jo, učení jde. My to totiž bereme jako devátou třídu. Teď tu máme takové základy, jako chemie a fyziku. Z matematiky probíráme mnohočlenky, racionální čísla, odmocniny, mocniny a zlomky. Ale nejvíce mě baví kreslení.

A máte kreslení často?
Ano. Já jsem se tady dokonce naučil i malovat. Teď chystáme výstavu, kde budou i moje díla k vidění. Mám krycí jméno Renier.

Myslíte, že poznatky ze zdejšího studia ještě uplatníte v praxi?
No možná že ano. A pokud už ne já, tak moje děti. Budu jim radit.

Vězeň Brixa: Díky škole nám
to tady o dost rychleji utíká

Jaroslav Brixa z Kutné Hory je jedním z pětapadesáti učňů, kteří si převzali pololetní vysvědčení v jiřické věznici.

Proč jste se pro učení ve výkonu trestu rozhodl?
Já jsem nedodělal školu venku, a když už jsem zavřený, tak jsem využil té možnosti jít správnou cestou a udělat si aspoň školu. Chci taky potěšit mámu a rodinu.

Takže toho kroku nelitujete?
Ne, určitě ne. Ono tady ten čas díky tomu studiu i rychleji utíká. A taky tohle vzdělání možná využiju později venku.

Čím jste byl před nástupem do věznice?

Já jsem svařoval, ale malířina taky není špatná věc. Třeba budu moct dělat i nějaký melouchy. (smích)

Na jakém jste oboru?
Malíř – natěrač.

Jaké bylo vysvědčení?
No, jedna čtyřka. Ale to musím vypilovat. Holt matematika. Aspoň mám co dohánět. Ale baví mě to.

Jak probíhá výuka?
Týden praxe, týden škola. Ve škole máme třináct předmětů.

Je to těžší, než vaše původní studium?
Odhadoval bych to tak na stejno.

A co profesoři? Zlobí?
Nene, jsou na nás opravdu hodní.