„Herečka už nejsem. A karty už taky nevykládám tak často, jako dřív. Teď se spíše zabývám léčitelstvím a autoléčitelstvím," vychrlila na mě Šárka Magdalena Stránská ještě před tím, než jsme na zahradě jedné nymburské vinárny dosedli a ochutnali letošní červený burčák.

Někteří čtenáři si ji ze stránek Deníků možná budou pamatovat pod jiným jménem. Její názory například ohledně dnů se zajímavými číselnými parametry nebo ohledně několika předpovídaných konců světa prezentovala ještě pod jménem Šárka Čiperová. Nedávno si jméno změnila, přidala si druhé křestní jméno a přijala příjmení po babičce. Od našeho posledního velkého rozhovoru, který jsme spolu vedli před devíti lety, se toho tedy změnilo dost. Nezměnilo se ovšem to, že jsme dlouholetí přátelé. Proto nebudeme předstírat, že si vykáme.

Náš poslední rozhovor před devíti lety končil tvojí výčitkou, že jsem se tě nestihl zeptat na tak zajímavou věc, jakou je sexuální magie. Tak prosím, pověz něco 
o sexuální magii.

Tou už se v současné době nezabývám. Hlavní věcí, kterou se zabývám nyní, je léčitelství a autoléčitelství. Tedy tím, že člověk dokáže sám sebe z určitých lidských neduhů vyléčit. A já se pokouším o to, aby ti lidé, kteří to potřebují, se snažili tuto schopnost v sobě vyvolat. V bibli je psáno,
že člověk byl stvořen k obrazu Božímu. A Bůh je všemohoucí. Což si lze přeložit
i tak, že člověk je také všemohoucí.

To se dostáváme téměř k teologickým úvahám. Ostatně jsem ani netušil, že jsi věřící…

Slovíčko Bůh je třeba vnímat jako univerzální inteligenci. A tu přece změřil 
i Einstein, dva roky před svojí smrtí. Jinými slovy, jsem věřící v univerzální inteligenci, či univerzální všemohoucno, jak libo. Někdo tomu říká Bůh, ale jde pořád o to samé.

Pojďme zpátky na Zem. Jak konkrétně vypadá ono léčitelství ve tvém provedení. Řekněme, že za tebou přijde člověk, který má nějakou bolístku na těle nebo duši. Co se děje dál?

Ano, chodí většinou lidé 
s bolístkou na duši. Já si 
v takových situacích stále ještě pomáhám výkladem karet, ale velmi důležitý je také rozhovor s tím člověkem. Ale budu konkrétní. Přijde člověk, kterého bolí třeba žlučník nebo žaludek. Většinou je v takovýchto případech problémem nahromaděný stres. Já mu poradím, že je dobré nedusit to v sobě. Vykřičte to, běžte si zaběhat, praštěte něčím o zem. A pak další postup. Existují modrá barva, zelená barva. Obě jsou to barvy léčitelské. Vyvolávají úlevu. Ten dotyčný, když už třeba leží v posteli před usnutím a tělo odpočívá, už je v té hladině alfa spánku, takovém polobdění, polosnění, si má ve svých myšlenkách vyvolat zde, na čele, na pozici takzvaného třetího oka, tu příjemnou barvu, tedy modrou či zelenou, vizualizovat si ji a přetransformovat na to místo, kde cítí bolest. A představí si, jak na tom červeném až rudém rozbolavělém žlučníku či žaludku sedí ta příjemná barva a jak ta červeň před chladivými léčivými barvami ustupuje. Ta vizualizace je opravdu důležitá.

A takto se dá vyléčit bolavý žaludek nebo žlučník?

Samozřejmě to neplatí ve chvíli, kdy už je rozjetý žlučníkový záchvat, bolesti vystřelují do zad a zvracíš. To už ti nepomůže ani celé barevné spektrum. To se týká situací, kdy tě třeba v práci rozčílil šéf, naštvaly tě doma děti. Nebo partner. To se dá tímto způsobem zažehnat. Člověk v sobě zkrátka má samoléčitelské schopnosti. Jen je důležité umět je využít. 
A také dotyčnému poradím, jaké si má uvařit čajíčky, jaké bylinky by mu mohly pomoci. V případě podrážděného žaludku asi spousta lidí ví, že uklidňující bylinkou je máta. Ovšem nesmí se to s ní přehnat.

Už jsi zmínila to, že si také pomůžeš výkladem karet. Jakým způsobem ti při léčitelství mohou pomoci karty?

Karty mi ukážou, kde ten problém je. Kde je zakopaný pes. Kde je ten stresor. Jestli jsou to například problémy 
v práci, nebo jestli je to problém v rodině. Ten člověk podvědomě tuší, odkud vítr vane. Že v práci je ta kolegyně, která mu pije krev. Že to je ten ředitel, který na něm sedí. Že je problém s manželem, který sice nosí domů hodně peněz, což je chvályhodné v době, kdy se klaníme zlatému teleti, ale stejně důležitá je lidská empatie. Soudržnost, souvztažnost. Bohužel, my lidé v současné době nedržíme při sobě. Závidíme si auta, závidíme si domy. Proto pak takovému člověku říkám: Pozor, máte 
v blízkosti sebe osobu, která vás tímto způsobem ohrožuje. A on či ona říkají: Já asi vím, odkud vítr vane. A já pak radím snažit se toho člověka eliminovat. V případě, že 
s ním musí být v každodenním styku, tak si jej co nejméně pouštět do vlastní hlavy.

Myslíš si, že lidí s těmi bolístkami na duši, nebo jak tomu budeme říkat, je stále více a přibývají?

Ano. Teď se dostanu k takovému zprofanovanému tématu. Před dvěma lety kolovaly zvěsti o konci světa. 
21. 12. 2012 to mělo nastat. Já tvrdím, že lidstvo je přetechnizované a je na něj kladen obrovský tlak ze všech stran. A ono to prostě nemůže jít donekonečna. Jednou k nějakému výbuchu dojít musí. Teď řeknu věc, kterou neuslyšíš rád, protože vím, jak si zaujatý proti době před listopadem 89 a tehdejšímu režimu. Ano, tehdy jsme měli jednoho společného nepřítele, ten režim a nosili jsme všichni stejné kecky, stejné džíny, stejná trika. Ale ti lidé měli k sobě blíž! Já jsem žila tehdy v Praze, v paneláku na sídlišti a to byla nesmírná soudržnost. Navštěvovali jsme se mezi sousedy, nebáli jsme se o děti, které si hrály mezi baráky na prolézačkách…

To se nezlob, ale to nemá s daným režimem podle mě nic společného. To je přirozený vývoj 
k větším technickým vychytávkám, řekněme i ke konzumnějšímu způsobu života. Ale minulý režim nemá tu nejmenší zásluhu na tom, že si lidi byli sobě navzájem blíž. Kromě toho faktu, jak jsi správně řekla, že je spojovala vize společného nepřítele.

Když se vrátíme k té přetechnizovanosti a obecně vývoji vyspělé společnosti. Všichni víme, jak skončili Inkové, Mayové a další vyspělé civilizace své doby. Ty civilizace zanikly. Protože to prostě přepískly. Žádný strom neroste do nebe. Jednou se to zhroutit prostě musí. A my si to musíme co nejdříve uvědomit. Já jsem člověk, který vyznává přírodu. Jak stárnu, tak jsem najednou zjistila, že nepotřebuju k životu televizi.

Ty jsi před malou chvílí zmínila ono datum, kdy měl nastat konec světa. Já jsem čekal, že se dobereš nějakého vysvětlení, ale zatím nechápu, proč jsi to zmínila…

No protože to sice nebylo to správné datum, ale celý ten proces směřující k nějaké katastrofě už běží a je nastartovaný. Nechci říci, že všechno zanikne, to asi ne. Ale všimněme si, že přírodní katastrofy nabírají na intenzitě, existuje změna klimatu. Planeta Země je živý organismus. Každý člověk, když na něj vlezou komáři nebo mouchy, tak se ohání a plácne je. Tak Země se v tuto chvíli také tak trochu oplácává prostřednictvím těch lokálních katastrof. A nastane doba, kdy si vezme nějaký pomyslný kosmický biolit. A samozřejmě bude stříkat tam, kde je koncentrace toho napadení největší. Jak jsme se s jednou mojí čarodějnou kolegyní shodli, Česká republika planetu zase až tolik nesvědí. Jsou jiná místa, kde to svědí více.

Která?

Amerika, Čína, Indie…

Ty jsi také numeroložka. Co na tyhle poměrně děsivé předpovědi říkají čísla?

Já nejsem klasická numeroložka, i když o tom také něco vím. Třeba nyní máme rok 2014. Součtem jednotlivých číslic zjistíme, že máme rok sedmičky. Což je ve výkladu Tarotu karta Vozu. Cesta. Někam směřujeme. Příští rok je rokem osmičky, což znamená emoce. Síla, oheň, chtíč. Je to ohnivá karta. Příští rok to bude pěkně vřít. Budou větrné smrště. My budeme také častěji rozčilení.

Ty nevidíš budoucnost moc optimisticky. Jak podle tebe bude vypadat svět roku 2040?

V horším případě budeme součástí jakéhosi matrixu, kdy nám hadičky do hlavy budou připomínat zvuky bublajícího potůčku a zpěv ptáčků. Spousta věcí bude virtuálních, třeba peníze, jídlo. Osobně bych se toho nechtěla dožít.

A ta lepší varianta?

Lepší variantou by bylo, kdyby se matka Země opravdu trošku oklepala a částečně eliminovala lidstvo. Vždyť nás tu žije 7 a půl miliardy.

Rozumím tomu správně, že Země by nějakou přírodní katastrofou přišla o výraznou část své populace?

Ano. A ten zbytek populace by už neměl k dispozici žádnou techniku a začalo by se znovu. Moje políčko, tvoje políčko. Ty mně chleba, já tobě králíka.

Já bych snad tedy bral více tu horší variantu. Já bych si chtěl 
i v roce 2040 chodit kupovat chleba do krámu.

Ne, musel by ses ho naučit péct. Ale ty by si se svým přístupem stejně tu katastrofu nepřežil. No uznej, co je lepší pro děti? Když celé dny pidlikají do klávesnic počítačů, mobilů nebo tabletů, nebo jezdí s rodiči po hradech 
a zámcích a o víkendech chodí chytat ryby?

A co když v mládí ve své nevědomosti tedy budou cvakat do přístrojů, věnovat se technice 
a až po dospění si uvědomí, že je dobré poznat i hrady a zámky 
a chytat ryby a začnou si to vynahrazovat až v dospělosti? To mně nepřijde tak nebezpečné.

Ale samozřejmě, že většina rodičů ví, že je dobré, aby dítě si hrálo venku, mělo občas rozbitá kolena, umělo lézt po stromech a jezdit na kole.
A ne aby mělo stále vyvrácené palce ze psaní esemesek.

Dobře. Pojďme taky trochu 
k tobě. Ten už několikrát zmíněný rozhovor před devíti lety měl titulek Dobíjí mě oheň a metal. Platí to stále?

Oheň mě stále dobíjí, to platí, metal už méně, ale také si ho ráda občas poslechnu. Teď už mě spíš dobíjí ticho přírody, zpívání ptáků, zurčení potoka a svištění větru 
v korunách stromů.

Více jsi se zklidnila?

Spíše jsem více důsledná. Ve všem. Nebavím se s lidmi, o kterých vím, že jsou energetické vysavače. Nedívám se na televizi, protože vím, že by mě to zbytečně stresovalo.

ŠÁRKA MAGDALENA STRÁNSKÁ se narodila v Praze. Tamtéž vystudovala Střední ekonomickou školu. Po mateřské dovolené dlouhá léta pracovala v květinářství. V současné době je bez trvalého pracovního poměru. Před nedávnem dokončila rekvalifikační kurz na daňové poradenství a účetnictví. Má dva psy, dvě kočky, miluje zvířata, zahrádku a hodné lidi.