Cirkus je magické slovo, které evokuje svobodu a nezávislost kočovných společenství umělců, kteří jako akrobaté, krotitelé zvířat, krasojezdci nebo  klauni  odedávna bavili a udivovali svým uměním městský i venkovský lid. Je to zvláštní svět s vlastními pravidly, který vždy  znamenal a dodnes znamená velmi tvrdý život pro ty, kteří jej dobrovolně žijí. Jeho nedílnou součástí jsou zvířata.

V českých zemích se navzdory minulému režimu zachovala tradice rodinných cirkusů, které dnes pokračují jako soukromé subjekty. Bez administrativních ohledů či úlev ze strany státu, bez dotací.   Avšak s o to větším nasazením. Jedním z nich je cirkus Carini, který založili v roce 2001 nositelé slavných cirkusových jmen Arnošt Aleš a František Navrátil. Právě on nám vyprávěl  nejen o blížící se premiéře 3. března v Nymburce, ale i o zvířatech, jejich drezuře a vztahu k lidem.

„Cirkus je výjimečný v tom, že přináší zábavu lidem od tří do osmdesáti let. Taky tady vidí  zvířata úplně jinak než v zoologické zahradě. Dnes už ale bohužel není možné z ekonomických důvodů držet tak bohatý zvěřinec jako dříve. Například náš cirkus míval v dobách největší slávy na 70 kusů exotických zvířat,  medvědů, lvů, velbloudů, lam, zeber, koní…, to dnes nejde. Můj strýc Berousek míval 30 koní, dnes jich má  15. Je možné držet  jen ta zvířata, která pracují. To je drsná pravda, byť zní ošklivě," odhaluje zákulisí dnešních cirkusů František Navrátil, principál cirkusu Carini a zároveň drezér.

„Česká drezura patří ke světové špičce, Evropa si z velké části kupuje vystoupení se zvířaty v Česku nebo v Rusku. U nás chováme zvířata sami 
v soukromých chovech. Já jsem například nedávno koupil čtyři nové berberské lvice od strýce. Měl jsem sice svoje lvíčata, ale namíchaně kluky 
a holky, což pro drezuru není vhodné. Smíšená drezura nedělá dobrotu. Nové lvice jsem si už  sám od mala vycvičil," říká zkušený drezér.

Výchova a výcvik takových šelem má ovšem háček. Laik by řekl, že je lepší vypiplat mláďata lahví s dudlíkem, víc tak k člověku přilnou. Jenže to  by podle Františka Navrátila byla právě chyba! „Je důležité, aby mláďata zůstala první měsíc u matky. Drezéra, člověka, který se o ně stará, pak budou brát jako „náhradního" rodiče a  mezi zvířaty a jím zůstane potřebný odstup. 
V opačném případě mívá zvíře tendenci být fyzicky blízko u člověka a může ho snáze napadnout v momentě, když se lekne. Chce ho totiž bránit," vysvětluje zkušený drezér.

To však neznamená, že by nebyl se svými zvířaty denně 
v úzkém kontaktu. Třeba hned po ránu pouští lvice proběhnout do výběhu, usadí se doprostřed a čte si noviny.  Stal se součástí smečky, zvířata ho respektují. Vědí, že je krmí,  „opravuje" jejich bolístky, ale také to znamená, že si s ním věci vyřizují.

„Může se stát, že ten den nemají náladu, hned to na nich poznám, zejména na nervozitě samice, která je v hierarchii   smečky nejvýš. A také hned vím, že drezura bude ten den jiná. Musím ji přizpůsobit aktuální náladě zvířat a víc je nechat dělat, co chtějí sama. Návštěvníci představení proto nikdy nezažijí úplně stejnou drezuru," odkrývá taje drezury František Navrátil.

Také si nemyslí, že by šelmy na člověka útočily, podle něj si jen hrají tvrdším způsobem. Zaútočí pouze v případě, když se stane něco, co nečekají, čeho se leknou.   Proto také v cirkusu žádají před začátkem představení publikum, aby si vypnulo mobily. Devět druhů zvonění zvíře zvládne, desátý ne. „Nastane zkrat, „de-setisekundovka," v níž zareaguje agresivně, poté se vrátí do normálu. Takže vás buď  v tu chvíli zakousne, nebo poraní, ale nesežere, naopak si lehne vedle vás, aby vás bránilo," říká optimistickou vizi drezér.

Také máte chuť vypravit se do cirkusu? Ale mobily nechte prosím doma.