Společně s nimi ve středu zvedne poučující prst i náměstkyně ministra zdravotnictví Lenka Teska Arnoštová.
Rizikové chování
To, že syfilis je v posledních letech daleko živější než v uplynulých desetiletích, Deníku v pátek potvrdila i vedoucí oddělení sexuálně přenosných nemocí Státního zdravotního ústavu (SZÚ) Hana Zákoucká. Příčiny? „Rizikové sexuální kontakty, střídání partnerů a sex bez ochrany,“ shrnula problém Zákoucká, jež také stojí v čele Národní referenční laboratoře pro diagnostiku syfilis.
Deníku potvrdila, že jde o shodné rizikové chování jako před více než třemi desetiletími, kdy se příjice rozšířila v některých domovech mládeže. Dnešní padesátníci nebo lidé, jimž na padesátku táhne, si nejspíš ještě vzpomenou na historky, které se vyprávěly v době, kdy byli studenty…
Hrozba onemocnění AIDS sice v minulosti přinesla jisté změny sexuálního chování – postupně se však opatrnost vytratila a nad nebezpečím dnes mnozí jen mávnou rukou. Zkušenosti lékařů ukazují, že leckdo si nepřipouští, že by mu něco mohlo hrozit. A pokud snad přece, nic se vlastně neděje. Vždyť medicína pokročila a lékaři dokážou pacientům pomoci. Tak proč se držet zpátky?
Jako přes kopírák
Nárůst onemocnění syfilis zaznamenává SZÚ zhruba od roku 2008 – přičemž téměř výhradně se pacienti nakazili při sexuálním kontaktu. „Vrozená syfilis, tedy přenos z matky na dítě, je sporadická; opravdu je to velmi ojedinělé,“ konstatovala Zákoucká. Zpravidla má tedy onemocnění souvislost s rizikovým chováním.
Od testovaných pacientů pak pracovníci laboratoře slyší, jak lehkomyslně si počínali. Bývá to vždy podobné: časté střádání partnerů, náhodné známosti, kdy aktéři vášnivé noci někdy ani neznají jméno protějšku. A s tím vším spojené nepoužívání kondomu, jehož uplatnění představuje prakticky jediný způsob, jak se bránit bakteriální infekci.
Z historie jsou známy různé léčebné metody
Spousta lidí také nemá tušení, že syfilis (stejně jako kapavku nebo chlamydie), lze „chytit“ i při orálním sexu. Pamatují si poučky, že virus HIV způsobující AIDS se tímto způsobem většinou nepřenáší. Což je pravda – ovšem v případě „tradičních“ pohlavních chorob, známých už po staletí, je situace jiná.
Z historie jsou známy různé léčebné metody, jimiž se dávní lékaři snažili mírnit příznaky choroby, dobově často pojmenovávané jako „francouzská“ či „uherská“ nemoc. Nezřídka dosti dryáčnické – třeba s použitím rtuti (skutečně zmírňující kožní projevy) – takže léčba znamenala leště větší zátěž než samotná nemoc. Onemocnění, které je dnes známo také pod označením příjice nebo lues, se nicméně nepodařilo vymýtit ani s využíváním moderních medicínských poznatků.