Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 7. díl

Takže na tom jezdím všude. Teď mne napadlo, že bych si ho když tak mohl půjčit na ten závod. Když neseženu závoďáka. Ale jet 110 kilometrů na trekingovém kole? To si budu připadat jako turista. A to bych nechtěl. Ale nic proti turistům. To víš, teď už se cítím jako veliký závodník.

Jo a tak jsem o tom víkendu nasednul na to kolo. Žádné rozjíždění, najetí kilometrů, ale hned zostra. Vyjel jsem na takový kopec. Jmenuje se tam Smědava a jede se tam z Raspenavy pořád do kopce. Kousek za Libercem to je. Dvanáct kilometrů skoro pořád nahoru. Tak jsem to vyjel, a protože tam byl nahoře sníh, a já neměl lyže, tak jsem zase, řádně zpocený, jel těch dvanáct kiláků zpátky. Trochu jsem vytuhnul. Ale jak jsem dojel, hned jsem vyrazil běžet, jen pět kilometrů.

Šlo mi to. A tak jsem si druhý den řekl, že to pořádně rozjedu. A vyrazil jsem a ujel sedmdesát kilometrů. Jak dlouho jsem jel, to ani nevím. Vím jen, že jsem vyrazil ve chvíli, kdy ještě všichni spali a dorazil jsem, když všichni už obědovali.

Jenže, milý dení(č)ku, stala se mi taková nemilá věc. No, nemilá. Prostě jsem ji potkal. Tam´, za městečkem Frýdlant, kousek od stáda krav, ležela na silnici. Chudinka. Taková červeňoučká. Peněženka. Jasně že jsem ji hned lapil. Bylo v ní sedm stovek, hezká pálka. To jsem si vydělal, říkáš si asi, můj milý dení(č)ku. Uvnitř byly karty. Ne hrací, ale platební, slevová, řidičák. Jsem poctivý nálezce, vrátím peněženku majitelce. To by udělal přece skoro každý. Nebo myslíš, že ne? Já teda jo.

Tak jsem vyrazil do Frýdlantu hledat městskou policii. Příslušník na mne koukal jako na zjevení, pak přišel druhý. Zapsali si mne na kus papíru. Ten druhý se podíval do peněženky a usmál se: „Sedm stovek, to máme na pivo!" Věřím, že žertoval, protože ta paní Donátová byla na fotce sympatická. Snad už tu peněženku má.

No a tak jsem se tam zdržel, taky foukal protivítr a já dojel dost utahaný. Ale zase jsem musel běžet. To je totiž u triatlonu důležitý. Ty změny tempa zvládnout. Jedeš Představ si, deníč(k)u, že jedeš 110 kilometrů na kole a pak hned běžet. To by zabilo i vola. Mně stačilo těch 60 na kole, pak tři běhu. Vyřízený jsem byl. 

Na svátek práce jsem jel asi čtyřicet a pak jsem si dal pecku - deset kilometrů běhu. A hezky zostra. No, ono to moc nešlo.

Víš, milý dení(č)ku, kdysi, to je ale už fakt aspoň patnáct let, jsem na triatlonech, které jsem jezdil každý víkend, byl fakt dobrý. Tedy v těch přechodech z plavání na kolo a z kola na běh. Jinak moc ne. V tom cyklistickém depu to bylo takové divadlo. Máš všechno připravené na svém místě, vše děláš automaticky, protože mozek v tom vypětí moc nemyslí. Takže kdyby tě někdo něco přehodil, tak se prostě neustrojíš.

Všechno má svůj řád, nic ti ho nesmí narušit. Přesně víš, jak seskočit z kola, jak ho odložit, jak se sehnout, zout cyklistické boty, obléct běžecké tak, aby nebylo třeba se zbytečně narovnávat. Když se zvedáš, vytáhneš z tašky triko a pití. Pití dáš mezi nohy, triko nasadíš, popadneš láhev a vybíháš. Lahodná píseň. Jen ti to nesmí, milý dení(č)ku, jak říkám, nic narušit. Nic a nikdo.

Třeba mráz, kdy jsi úplně ztuhlý, nebo ti chce někdo pomoct a dává ti něco, co ještě nemáš v mozkovém programu, že budeš oblékat. No a tak se připravuju i já. Někdo se třeba převléká pět minut. Tak to tedy já neb!

Na převleku se dá hodně vydělat. Říkáš si asi, že v takovém závodě, který je dlouhý kolem pěti hodin, že na nějaké minutce nesejde? Ale to by ses divil! A když tím rychlým převlekem nic nezískám, alespoň překvapím diváky. Jak rychle přijedu, tak rychle odeběhnu. Ani mne nezaregistrují. Jen tiše hvízdnou. Takových pár vteřin slávy. To bych chtěl, dení(č)ku, aby hvízdli, až budu vybíhat.

Utekl týden a ten závod je zase blíž. Dneska zbývá rovných 50 dnů…

Čtěte také:

DOPIS JIŘÍHO MACKA: Vážený pane herče Jane Třísko
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 1. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 2. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 3. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 4. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 5. díl
Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 6. díl 

Máte-li chuť, napište autorovi na e-mailovou adresu: jiri.macek@denik.cz, co si o dení(č)ku, o jeho běhání myslíte? Můžete mu poradit, můžete mu vyčinit, můžete takřka všechno. Prostě napište, co vás napadne. Autor se na vaše myšlenky těší…

Autor je šéfredaktorem Deníku, region Praha + střední Čechy