Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 13. díl

Jiří Macek, šéfredaktor Deníku pro region Praha + střední Čechy, na rotopedu. Autor: Hana Macková

15.6.2012 10:06

Praha - Čím více se blíží ten závod, tím jsem nervóznější. Dení(č)ku, běhat se mi nechce, ale musím. Na kole nejezdím, i když to kolo už mám složené na balkoně. Je krásné. Ale jezdím pořád na trenažéru. Dcera mě tuhle viděla a strašně se smála.

Já jsem si totiž do jízdy zpíval, neboť jsem měl na uších sluchátka a pouštěl jsem si tam říznou muziku kapely Kabát. A já neumím zpívat. Měla záchvat. Smíchu. Dcera.

A já mám každý večer asi horečku. Nějak si uvědomuji, že ten závod prostě musím odstartovat. A chci ho dokončit. Ale jaksi si pořád říkám, že na to vlastně nemám. Manželka mi ale říká, ať tyhle řeči (řekla to jinak) zapomenu. Že si prostě musím věřit. Tak to, dení(č)ku, zkusím. Už si věřím, že doplavu, dojedu a doběhnu. Jenže kdy, milý dení(č)ku, kdy? Já chci být rychlý, já to nechci jen odklusat. A z toho mám asi tu horečku.

No a s tím jídlem to bude taky potíž. Dneska jsem si k večeři místo těstovin dal třicet deka gothaje. Není to ideál, přiznávám. Ale jako oběd a večeři jsem to spláchnul všechno naráz. Pravda, po hodině jízdy na trenažéru mi bylo nějak divně. Tak jsem se napil nějakého nápoje, syn tomu říká sachariďák. Prý to mám pít po každém tréninku. Jenže, co já vím, co to se mnou udělá? Vypil jsem to, ale po tom salámu to fakt bylo divné. Jakoby se to nechtělo uvnitř spojit. Dopíšu deníček a půjdu spát, snad se to uklidní.

Ještě mě trápí dvě věci před tím závodem.

Jednak kam si všechno to jídlo na kolo uskladním. Budu mít dvě velké láhve supervýborného iontového nápoje. Snad mi to kamarádka Jana Hladíková naředí akorát. A pak budu mít banány, hrozinky, tyčinky, gely, asi taky tatranky. Něco dám do kapsy cyklodresu, něco si ale omotám na rám.

Ono to totiž, milý dení(č)ku není legrace, jak by sis možná myslel. Při té jízdě na kole, kdy to bude asi jízda rychlá, nejde moc přemýšlet. Já mám u toho mozek vždycky polovypnutý. Musím přesně vědět, co mám jíst a v tom musím mít nějaký systém. Jenže ten nemám. Systémem myslím, abych si bral k jídlu jednu věc po druhé bez velkého přemýšlení. A tak to musím mít i uskladněné na sobě. Fakt nechci u toho závodu moc myslet. Chci vyhrát. Jo, já vím, že nevyhraju. I když manželka říkala, že když budu chtít, že to určitě vyjde. Hmm.

A pak mě trápí přilba. Včera jsem ji konečně našel. Nějak mi nesedí. Ale to je asi tím, že jsem ji měl na hlavě naposledy před deseti lety. Ne že by se mi hlava zmenšila, ale něco se s ní stalo. Je velká. Musím ji nějak vypolstrovat, aby mi na hlavě nebimbala.

To jsem si, dení(č)ku vzpomněl, že na svůj první triatlon, kdy jsem ještě neměl opravdovou přílbu, ale podle pravidel jsem ji musel mít, tak jsem si ji vyrobil. Tedy maminka ji vyrobila. Z nějaké koženky sešila ty pruhy a ty různě pospojovala. Něco podobného měl kdysi Jan Smolík, ta hvězda na kole. A dovnitř jsem dal piliny. Byl to takový prototyp. Jel jsem triatlon v Děčíně. Když jsem jel kolem Hřenska, najednou jsem si uvědomil, že ze mě něco padá. Prostě se mi z hlavy sypaly piliny. Jo já jsem si ti, milý dení(č)ku, připadal jako idiot. Chápeš? Všichni viděli, jak se mi sypou piliny z hlavy.

Na tu přilbu se mrknu ještě dneska. V týhle snad piliny nejsou.

Tak za osm dnů odstartuju…

Čtěte také:

Máte-li chuť, napište autorovi na e-mailovou adresu: jiri.macek@denik.cz, co si o dení(č)ku, o jeho běhání myslíte? Můžete mu poradit, můžete mu vyčinit, můžete takřka všechno. Prostě napište, co vás napadne. Autor se na vaše myšlenky těší…

Autor je šéfredaktorem Deníku, region Praha + střední Čechy

Autor: Jiří Macek