Můj milý dení(č)ku aneb Cesta ke zlatu - 11. díl

Jiří Macek, šéfredaktor Deníku pro region Praha + střední Čechy, na rotopedu. Autor: Hana Macková

1.6.2012 10:11

Praha - Můj milý dení(č)ku, začal finiš. Chtě nechtě si musím přiznat, že moje poklusávání, občasné svezení na balkonovém trenažéru ve stylu jedu do sámošky pro rohlíky a jednou týdně závan vlahé vody na závěr sprchování jako pocit otužování, definitivně skončilo. Takhle to fakt, ty můj dení(č)ku nejde.

Řekl jsem si to tuhle. Ten závod potrvá v ideálním případě tak pět hodin a pár minut, v tom horším se budu trápit hodin deset. Minule jsem se ti, milý dení(č)ku, svěřil s myšlenkami na stravu při závodění. A moje kamarádka, Jana Hladíková, bývalá veliká česká cyklistka, mi napsala, že mne v tom nenechá a nějaké lektvary mi poradí. Abych si je nemusel, jako za totáče, míchat z nějakých doma nalezených propriet.

A tak jsem si řekl, že abych ty hodiny závodu zvládl, prostě fakt musím zvýšit tréninkové dávky. Takže teď je to tak, že ráno jdu chvililinku klusat, a pak večer sednu na ten cyklotrenažér a jedu, střídám tempo po půl minutě. Půl minuty rychle, pak ještě rychleji, přidám zátěž, jdu ze sedla, pak zrychlím, zpomalím. Pot ze mne stříká na všechny strany.

Začal jsem na půlhodince, včera jsem jel hodinu. Fakt na doraz. Pak seskočím z kola a vyběhnu. Začal jsem na třech kilometrech. Včera jsem běžel už pět kilometrů A připadá mi, že jedu hodně tvrdě a běžím hodně rychle. Uvidíme, každý den pár minut a kilometr přidám.

Jak to bude s mým kolem na tom závodě, kdo ví. Svoje už nespravím a kamarád Vašek Vopat, který mi slíbil kolo půjčit, prý má kolo s rámem o velikosti 60. A to je na dvoumetrového habána. Já se svými 172 centimetříky potřebuji o hodně menší rám. Takže mne napadlo, že prostě pojedu na horském kole. Honza Patočka, ten chlapík, který ten triatlon Dřevěný muž pořádá, mi napsal, že to sice ujedu, ale že u toho asi umřu.

A protože umřít ještě nechci, pojedu asi na trekingovém kole. To není ani silniční, ani horské. Takové turistické. Pořádně napumpuji pneumatiky, vyčistím ho, namontuji dva košíky na pití, namažu řetěz, doladím brzdy a bude to. Co se s tím párat, potíž je v tom, že kolo leží u na chalupě kdesi na severu. A tam se dostanu týden před závodem. Takže času na trénink na tomhle stroji bude minimální. Tak asi dvakrát, třikrát. O to to bude zajímavější.

Taky jsem psal, milý dení(č)ku, mému dalšímu kamarádovi Martinu Horákovi. S ním jsem kdysi najezdil mnoho triatlonů. Napsal jsem mu, jestli mi nechce pomoct, že bych byl rád, kdyby mne chvíli na kole při tom závodě doprovázel. A pak že by mohl jet vedle mne na kole, až poběžím. A že by mi fandil. To by mi moc pomohlo. Zatím mi nenapsal.

Taky jsem potkal dalšího kamaráda, který se mnou taky jezdil. Je to „starej blázen", je mu už hodně přes padesát a pořád se chová jako malý kluk. Je z Mladé Boleslavi a jmenuje se Valerián Sýkora. Ten jel jednou vedle mne na kole, když jsem běžel v Brandýse nad Labem kolem rybníka při Houšteckém triatlonu. A celých pět kilometrů na mne křičel a řval tak, že jsem dosáhl nejrychlejšího běhu a skončil jsem bronzový. Tak ten možná vedle mne také chvíli pojede. To bych byl rád.

Pak taky přemlouvám syna, jehož doménou jsou bojové sporty bez pravidel, takzvané MMA. Filip hodně běhá, určitě mi, když bude chtít, uteče, i když si pořád myslím, že bych ho stejně někdy mohl porazit. V běhu, ne v kleci. Tak ten by taky se mnou mohl běžet. To bych byl taky rád. No, a jestli se přidá ještě někdo další, kdo by mne chtěl morálně podpořit, budu rád.

Zatím mne předevčírem podpořil jen malý čoklík, který se rozhodl, že v tom lesíku u pražské čtvrti Bohdalec bude mým sparingpartnerem. Nejprve štěkal, a měl zvednutý ocas. Tak jsem se zastavil a začal na něho povídat. Bál jsem se, že bude nějak agresivní. On pomalu přišel, oblízl mi ruku (nemám rád psí oblizování), pak zavrtěl ocáskem, já se rozeběhl a on za mnou. Dupat jsem na něho nechtěl.

Uběhli jsme spolu asi tři kilometry a já si s ním povídal. Ptal jsem se ho), jak se má a co dělá večer a co přes den. On ale neodpovídal, jen vedle mne ťapkal. Společně doběhli k baráku, kde jsem se s ním rozloučil. Stál tam tak smutně. Jenže já, milý dení(č)ku prostě psa mít doma nechci. Ráno tam nebyl. Oběhl jsem celý blok. I lesík. Nikde nebyl. Napadlo mne, že se určitě vrátil domů k páníčkovi a že je mu dobře.

Můj milý dení(č)ku, mám z toho závodu strach. Zároveň se ale na něho strašně těším (to je divný výraz - strašně těším - napadlo mne, jaké to je, když se někdo strašně těší…). Každou chvíli se mne někdo ptá, jak jsem připraven, jak trénuji, jak běhám, co dělám, jak, proč? A mne děsí to, že každý ví, že budu plavat, že pojedu na kole a že poběžím. Jenže, můj milý dení(č)ku, jednou jsem šel s kůží na trh, není cesta zpátky.

Zítra pojedu hodinu a deset minut na trenažéru a poběžím sedm kilometrů. Drž mi palce. Ten závod je už za 22 dnů…

Čtěte také:

Máte-li chuť, napište autorovi na e-mailovou adresu: jiri.macek@denik.cz, co si o dení(č)ku, o jeho běhání myslíte? Můžete mu poradit, můžete mu vyčinit, můžete takřka všechno. Prostě napište, co vás napadne. Autor se na vaše myšlenky těší…

Autor je šéfredaktorem Deníku, region Praha + střední Čechy

Autor: Jiří Macek

HLAVNÍ ZPRÁVY

Syn pobodal matku v Milovicích! Na rukou a hrudi měla 10 ran

Milovice - Matka se bránila, zřejmě díky tomu přežila brutální útok nožem ze strany syna. Ten se údajně už léčil na psychiatrii.

Týden respektu k porodu  také v Nymburce a Milovicích

Nymbursko - Užitečné rady z mateřství představí v Nymburce Ivana Antalová. Je spoluautorkou knihy.

Dobrý anděl pomohl již více než 500 rodinám

Praha – Bylo to před Vánocemi. Právě jsem dočetl v nějakém časopise nějaký rozhovor s nějakým šoumenem. Když byl student, tak s kamarádem založili firmu, rozváželi po…

Galerie