VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Houslista Svěcený: Na rande jsme byli s manželkou vždycky tři - ona, já a housle

Praha /FOTOGALERIE, ROZHOVOR/ - Sraz v půl deváté ráno. U něho v ateliéru na pražských Vinohradech. Tak jsme se domluvili. Půla, zvoním, nic. Půla pět, zvoním nic. Telefonuji. „Vydržte chvilku, hledám místo na parkování," utrousí a za chvíli už běží ke mně. „Omlouvám se, dneska to parkování nebylo ideální," naznačuje, že se sice trochu rozčílil, ale dokáže se nad to povznést.

28.2.2016
SDÍLEJ:

Houslista Jaroslav Svěcený ve svém ateliéru.Foto: DENÍK/Jiří Macek

Jaroslav Svěcený, houslový virtuóz. Před pár dny se vrátil z úspěšného turné z Chile. Zahrál tam dva velké koncerty, oba vyprodané a všude dlouhý aplaus. Ten největší byl na 48. ročníku prestižního mezinárodního festivalu Semanas Musicales ve Frutillaru v hale pro 1500 posluchačů.

„V historii festivalu jsem tam byl první Čech. Navíc se mi od vedení festivalu dostalo ocenění za nejlepší koncert letošního ročníku a také další pozvání k jubilejnímu padesátému ročníku," řekl Jaroslav Svěcený.

Druhý koncert odehrál ve městě Puerto Varas, jen nedaleko od sopky Calbuco, která vloni hodně soptila. Posléze zahrál i na menším koncdertu v Santiagu de Chile.

Velké plány má Jaroslav Svěcený i pro letošní rok. Bude koncertovat, účastní se domácích festivalů, na programu má vánoční cédéčko a dostal opětovné pozvání na koncerty v Americe a v Indonésii.

V tomto rozhovoru jsem se sice chtěl hudby dotýkat co nejméně, nakonec ale byla všude mezi námi.

Kdy vám naposledy podal někdo pomocnou ruku?

Jednoznačně rodina a pár přátel, na které se mohu kdykoliv spolehnout. Člověk si musí umět takové lidi tak trochu najít. Mně totiž připadá, že se dneska v Česku moc nenosí podávat pomocnou ruku. Jakoby se toho mnozí obávali a styděli se za to. Něco jiného ale je, když se začnu zamýšlet a sledovat charitativní činnost. Léta jsem patronem Akce cihla, před pár dny jsem dostal ocenění od Konta Bariéry za dlouholetou podporu. Najednou zjistíte, že takových ochotných a obětavých lidí kolem nás je spousta. Jen se o nich nemluví a pokud ano, tak málo a šeptem. V dnešní době je vstřícnost a slušnost často považována za slabost. Víc a lépe se šíří negativní informace, jsou "bulvárně" zajímavější podle hesla Neštěstí a neúspěch jiných vždy potěší. Ty pozitivní totálně zapadají do mediálních hlubin, protože prý nejsou důležité. Víte, negativní informace působí depresivně nejen na lidi a jejich vzájemné vztahy, ale i na celou společnost.

Kdy jste si uvědomil, že máte srdce?

Já jsem "srdcař" od narození. Vždycky se snažím dělat všecho především spontánně srdcem, někdy bohužel ku vlastní škodě i na úkor logického úsudku. Neumím pod rouškou předstírané vstřícnosti kalkulovat pouze ve vlastní prospěch, troufám si tvrdit, že všichni, kdo mě znají a spolupracují se mnou, to mohou potvrdit.

Vy tu harmonii na koncertech vytváříte. Cítíte, jak se postupně na koncertě nálada uvolňuje?

Tak to rozhodně ano. Lidé přicházejí za zážitkem, chtějí se bavit a odpočinout si. Navíc nejsem umělec, který o přestávce a po koncertě zaleze do šatny, "relaxuje" nebo ihned spěchá domů. Já se naopak rád setkávám s lidmi, nechci být od nich oddělen a na to je čas o pauze nebo po koncertě ideální. Myslím, že oboustranně cítíme vzájemně předávanou energii, která nás obohacuje a spoluvytváří náladu celého večera.

Vaše hraní a všechno možné organizování je fyzicky náročné. Jak se nabíjíte?

Kromě zmíněných chvil na pódiu a po něm musím relaxovat. Už mi není dvacet a uvědomuji si, že odpočinek je důležitý. Pravdou je, že to není jednoduché, ale prostě si ten čas musím najít. Když jsem na cestách, snažím se občas proběhnout. Také jezdím ke kamarádovi do jižních Čech na welness pobyt a tam se snažím na chvilku "vypnout". No a jím trochu zdravěji, odboural jsem sladkosti a noční "luxování" lednice. Mě nabíjí jednoznačně hudba, která mě totálně naplňuje - miluji housle, miluji hudbu, miluji hraní před lidmi.

Kdy jste naposledy cítil takzvaně srdce v krku?

Já mám srdce v krku často na silnicích. Připadá mi, že způsob ježdění se neskutečně zhoršil. Ročně ujedu přes šedesát tisíc kilometrů a fakt zírám, čeho jsou řidiči vůbec schopni. Ta škála je od velmi ohleduplných až po velmi neohleduplné, dokonce zlé lidi – řidiče, kteří chtějí záměrně druhému způsobit problém. Nevím, kde se ta totální neúcta, sobeckost a zloba bere! Vzpomínám si, kdy jsem asi to srdce cítil bušit úplně všude. Je to asi dva a půl roku, v noci jsem se vracel z koncertu ve Vimperku. Mžilo, inverze, špatná viditelnost. Najednou se třicet metrů přede mnou na dálnici u svodidel objevil divočák. Stačil jsem jen strhnout volant, lehce ho štrejchnul a srovnal řízení. Čekal jsem jen, zda to auto zvládne, nebo půjde do smyku a bude malér. Naštěstí to zvládlo. Já si oddechl, ale můj spolujezdec kolega byl úplně zelený.

Houslista Jaroslav Svěcený ve svém ateliéru.

O to více vás nabíjí potlesk z hlediště…

Ano, naprosto a bezesporu.

Jakou chvíli při koncertu máte nejraději?

Já vám řeknu, co mám rád.

To mi řekněte.

Když máte před sebou publikum, které se usmívá. Dohrajete druhou skladbu a cítíte, že to jsou lidé, kteří "jdou" s vámi, berou vás, chtějí s vámi ty muzikantské emoce prožívat. Toto vědomí ve mně rezonuje ještě dlouho po každém vystoupení. Konec konců všichni, kdo vstupujeme na pódium, tak asi podobnou ambici máme. A pak je fantastické, když vám po koncertu přijde padesát mejlových pozdravů.

Máte sekretářku na odpovědi?

Ne, ani náhodou, na vše odpovídám sám. Někdy, pravda, s delší časovou prodlevou a snažím se na nikoho nezapomenout, protože si všech svých fanoušků velmi vážím.

Jak jste dlouho ženatý?

Letos v prosinci to bude dvaatřicet let.

Když jste se s manželkou potkali, kdo komu lámal srdce?

Poznali jsme se na vysoké škole, kde nás seznámila kamarádka z koleje. Chvíli jsme se oťukávali, pak to vyšumělo, protože jsme si vzájemně dost lezli na nervy - po tak dlouholetém soužití, to už klidně mohu říct. Po nějakém čase jsme se potkali znovu a pak už to bylo rychlé. Měl jsem malý pidibyteček a řekl jí, aby bydlela se mnou, že se více uvidíme, protože jsem pořád na cestách a nemám čas někam za ni dojíždět. Ona tehdy souhlasila - prý jsem potřeboval uklidit, vyprat a uvařit. A za dva roky jsme se vzali.

Manželka má agenturu?

Ano, agenturu, která mě zastupuje.

Takže vám podává pomocnou ruku.

To máte pravdu.

A kdy jste ji jako chlap podal pomocnou ruku vy? S nadsázkou se ptám, jestli to bylo v tomto století?

Já to přece dělám neustále! Ne vážně, manželka to se mnou neměla nikdy jednoduché. To víte, jsem pořád v pohybu. Dnes mě dost mrzí, že jsem s ní víc neprožil dětství mých dětí, jejich výchově jsem se věnoval jen namátkově, veškerá tíha zodpovědnosti byla na ní. Při povolání, které dělám, jsem si prostě tento "luxus" nemohl dovolit. Užívali jsme se o prázdninách a při vzácných společných chvílích, kdy jsem byl doma a mohl jsem pozorovat, jak holky rostou a prospívají. V současnosti, kdy jsme většinou už jen sami dva, to spíš vidím v každodenním kontaktu a ve spoustě drobných okamžiků, které spolu prožíváme. Prostě je nám spolu dobře.

Jaroslav Svěcený ve svém ateliéru s obrazem své dcery Julie, která je už nyní skvělou houslistkou.

Jak si na to zvykla?

Oba jsme studovali hudbu, takže věděla, do čeho jde. Kdybych měl ženu mimo obor, asi bych se neoženil vůbec nebo by se mnou nevydržela. Idylická představa každodenních společných večerů u televize nebo v restauraci u nás prostě dodnes nehrozí, protože já mám hlavní pracovní dobu večer. Manželka vždycky říká, že už na rande jsme chodili ve třech, ona, já a housle. Buď jsem zrovna z nějakého vystoupení přijel, nebo zase za chvíli na nějaké odjížděl.

Neřekla někdy buď housle, nebo já?

To nikdy. Dokonce jsme spolu prvních deset let hráli, manželka je původně klavíristka, až po narození druhé dcery ustoupila z hudební dráhy a posléze se začala věnovat organizování. Když mladší dcera Julie začala jako malinká vystupovat na koncertech, chvíli i ji doprovázela na klavír. Teď stojí vždy za pódiem, zná dokonale vše z agenturní a organizační stránky. Já jsem klidnější, když vím, že tam je. Takže se u nás nikdy výhrůžka z její strany směrem k mému hraní a houslím neobjevila. Řekl bych, že recept na to, že jsme spolu vydrželi a že se máme rádi, je ten, že jsme si neměli možnost zevšednět. U nás nikdy nehrozil stereotyp, každý týden je jiný.

Když přijedete domů a na stole zavoní káva, o čem si se ženou povídáte? O vašem koncertu? O agenturních věcech?

Přes den řešíme převážně pracovní záležitosti, a když jedu z koncertu, tak telefon je dokonalý pomocník. Mám totiž obavu z mikrospánku. Jednou jsem se na německé dálnici o půlnoci probral pár centimetrů od svodidel, proto nemám noční cesty moc v lásce. Máme s manželkou dohodu, kdykoliv jedu sám v noci domů, zavolám jí a celou cestu si povídáme bez ohledu na čas. Mně cesta rychle uběhne, probereme rodinné záležitosti a události, na které přes den nemáme čas a ona ví, že jsem v pořádku. Většinou telefon vypínám, když zahýbám k nám do ulice. Pokud vezu na koncert kolegu, pak si povídáme spolu.

Ve svém životě máte kolem sebe tři důležité ženy - manželku a dvě dcery.

Musím podotknout, že mám taky bezvadného zeťě a před osmi měsíci se objevil další chlap – vnouček. Takže už nejsem na tu ženskou přesilu konečně sám. Tyhle ženy jsou však pro mě stále strašně důležité, dávají smysl mému životu. Neumím si představit, že bych žil jen hudbou, kariérou a neměl se kam vracet, neměl kolem sebe ty moje holky. Jsem rád, že jsem kdysi nepodlehl hlasům lidí kolem mne, které mi říkaly, abych se věnoval kariéře a na rodinu zapomněl. Dnes jsem neskutečně rád, že jsem to neudělal. Tyhle tři ženy, které mám, jsou v mém životě zásadní pro všechno konání. Je to životní motivace.

Manželka pracuje v agentuře, hodně se mluví o mladší dceři Julii, která jde ve vašich hudebních šlépějích. O starší dceři se toho ale mnoho neví.

Michaela má hudbu jako koníčka. Hrála výborně na klavír, ale nikdy neměla touhu vystupovat veřejně. Vystudovala vysokou školu ekonomickou, žije si jiným životem ve svém oboru. Nyní je šťastnou maminkou.

Dcera Julie. O ní se hovoří jako o budoucí houslové hvězdě. Občas spolu vystupujete. Jaké máte pocity? Jste nervózní, nebo naopak natěšený?

Zpočátku jsem trému měl a velikou, dneska je tomu naopak. Musím více cvičit, abych s ní držel krok. Julie tím, že dostává v zahraničí (studuje vysokou školu s hudebním zaměřením v Londýně - pozn. autora) nejlepší rady, jde hodně dopředu. Jsem přesvědčen a mám radost z toho, že zanedlouho bude hrát lépe než já. Je skvělé, že hodně maká, sbírá zkušenosti a otrkává se sama ve "velkém světě". Zahrát si s ní na pódiu je dnes už svátek a velký zážitek hrdého otce.

Když vcházíte společně na pódium…

…tak moje srdce plesá. Jsem rád, že v rodině někdo v hudbě pokračuje. Ona to měla těžší než já, je totiž Svěcená a s touto nálepkou se jí nežilo lehko. Zažila závist, šikanu a spoustu nehezkých věcí nejen od svých vrstevníků. Říkám si, že když už to všechno ustála a vydržela, je jasné, že housle a hudbu miluje.

Dvě vášně Jaroslava Svěceného - káva a housle.

Co je ve vašem životě srdeční záležitost?

Housle.

Jasně, to mne nepřekvapuje. Je ještě něco dalšího?

Moje rodina.

Dobře. Ještě něco?

Káva. Nepiju ji v kvantech, ale vychutnávám si ji. Trochu se o kávu zajímám, mám řadu přátel z oboru, kteří mne zasvěcují do kávového tajemství a radí mi. Když někam přijedu, zjišťuji, jaká káva je tam nejlepší, ochutnávám a kupuji si domů.

Takže rozpustná vás neoslní?

Radost z ní nemám, ale když je stav nouze, vypiju i rozpustnou. Naprosto strašné pro mne je ale kafe s lógrem a s nepochopitelným názvem „turecká káva". To je opravdu šílené, protože s tou skutečnou tureckou to nemá nic společného. Piju rád výborné kávy zpracované na výborném stroji. To je totiž takové souznění jako housle a smyčec. Co je vám platný dobrý smyčec, když nejsou dobré housle. A opačně, skvělé housle špatný smyčec nemá šanci pořádně rozeznít. Káva a stroj je to samé. Jedno bez druhého nemůže existovat. Tedy může, ale výsledek pak je tristní.

Když jsem na vás čekal před domem, všiml jsem si, na sousedním domě kdesi v pátém patře na omítce starý název Na závisti.

Opravdu? To by skoro mohl být český národní dům…

To nevím, ale napadá mě, jestli závidíte?

Nejsem závistivý člověk. Pokud bych něco záviděl, tak jedině dlouhověkost, harmonii, zdraví. A že bych se toho taky rád dožil. Víte, když jsem byl daleko mladší, tak jsem docela obdivoval bohaté lidi. Postupem času to ale vyšumělo. Pochopil jsem, že peníze život bohatším nedělají. Ony ho mohou vylepšit vizuálně, mohou vám dát jakýsi pomíjivý pocit lesku, jistoty a bezpečí, mohou dotyčnému dopřát nějaký životní bonus, ale ještě to neznamená, že ho udělají lidsky a vnitřně bohatším a spokojenějším. Neumím stavět pouze na materiálních věcech. Leccos si díky penězům můžete dovolit, máte možná vliv, koupíte si, na co ukážete, ale naopak nemáte možná věci, které vás činí šťastným. Kdo si toto neuvědomí, má velký problém. Mám pár přátel mezi psychiatry a vím, že takových lidí mají v současné době plné čekárny.

Když jste poprvé slyšel projekt Řád srdce, co vás napadlo?

Že je to hezký název. A taky že by člověk měl mít v životě nějaký řád. Ono nejde vše dělat podle řádu, ale když je v tom srdce, pak je to lehčí. Být srdcař nemusí být v určité společnosti vždycky výhodou. Jsem však přesvědčen, že když máte srdce na správném místě, protnete se s osudem stejně „postižených" lidí. Tím, že se řídíte řádem svého srdce, můžete poslat řád do srdcí dalších a ta srdce se propojí. Je to harmonie hlavy a srdce. Řád srdce, tahle dvě slova, se mi moc líbí.

Kdybyste mohl někomu udělit Řád srdce, komu byste ho udělil?

Těžká otázka. Určitě manželce a všem lidem, kteří se s laskavostí "obětují "pro druhé. Jsou jich spousty. A nemyslím tím jen charitativní organizace. Jsou to mnohé obyčejné lidské bytůstky, žijící si svůj život, řešící si své osobní a třeba i zdravotní problémy a navíc jsou schopni a ochotni pomoci svému bližnímu bez ohledu na svůj čas a vlastní prostředky. Úžasné na tom je, že oni to nepotřebují na každém rohu sdělovat. Oni tak žijí a považují to za samozřejmost. Takoví lidé jsou zárukou společnosti. Ne, nejsme na tom ještě tak zle…

Houslový virtuóz Jaroslav SvěcenýHouslista Jaroslav Svěcený.- 55 let, ženatý, dvě dcery, mladší Julie hraje také na housle

- nahrál více než 40 cédéček

- popularizátor a propagátor vážné hudby

- po studiu na pražské konzervatoři a AMU se stal nejen sólistou, ale také znalcem historických houslí a stavby houslí

- předvádí i nahrává zvuk starých houslí na CD. Vystupuje i s uměleckými soubory z oblasti populární hudby

- v roce 2010 získal zlatou plaketu prezidenta republiky

Čtěte také: Houslista Jaroslav Svěcený zářil v Chile

Autor: Jiří Macek

28.2.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Sokolečská lávka v režii místních sokolů a dobrovolných hasičů přinesla báječnou zábavu.
53

FOTO: V Sokolči se vody nikdo nebojí

Rock of Sadská přilákal davy fanoušků
96

Rock of Sadská přilákal davy fanoušků

KRÁTCE: Autobusová síť se mění

Nymbursko - Přinášíme vám krátké zprávy z regionu.

Festival Brod 1995 se definitivně vrátil do místa vzniku Rock for People

Český Brod /FOTOGALERIE/ – Původně to měla být před třemi lety jen oslava dvacetin festivalu Rock for People, který se na českobrodském hřišti Na Kutilce zrodil, když ale areál přestal stačit, přestěhovali jej pořadatelé do Hradce Králové. Nakonec se ale zrodila tradice – vzpomínkový festivalový den za rok nahradil koncert kapely Stromboli a další rok opět festival.

Jak reklamovat koupený dům či byt

Koupili jste si vysněný byt nebo dům a máte pocit, že je dokonalý? Prvotní nadšení z dobré koupě mohou však zanedlouho vystřídat starosti s vadami, které se projeví až po čase. Víte, jaká práva v takovém případě máte? A jak nejlépe postupovat, abyste o ně nepřišli?

Louka pod Okoří přilákala na festival tisíce návštěvníků

Střední Čechy /OBRAZEM/ - Miro Žbirka, MIG 21, Václav Neckář, No Name, Marek Ztracený & Marta Jandová, Eddie Stoilow, Vypsaná fiXa - legendy české populární hudby vystoupily v sobotu na louce pod hradem Okoř. Konal se zde oblíbený letní hudební festival.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení