Prožili tak bok po boku nejen budovatelská léta, ale i přelomové roky 1968 a 1989. Oba pochopitelně pamatují i druhou světovou válku, kterou zažili, dnešním slovníkem řečeno, jako teenageři.

Sobotní společný oběd si vychutnali v jedné ze sadských restaurací. A jako při každé pořádné svatbě, dostali jídlo na jeden společný talíř.

Josef Klicpera se narodil v roce 1925, jeho žena o rok později. „Brali jsme se 12. listopadu v roce 1949. Když jsem se vrátil z vojny,“ vzpomíná manžel. Ten je vyučený švec a celý život se svému poctivému řemeslu věnoval. „Dělal jsem to do doby, dokud to šlo,“ usmívá se.

Když přijde řeč na nejhezčí vzpomínku a naopak na nějakou těžší životní situaci, ani jeden z manželů nechce vypíchnout jeden okamžik. „Bylo to krásné pořád,“ mají jasno a oba souhlasně pokyvují.

Paní Marie se v době soužití se svým mužem jednak starala o výchovu dětí, v mezdobí pak pomáhala v obchodě. Dnes je jejich potomstvo široce rozšířené, což dokazovali obsazené stoly u diamantově svatební tabule.

Manželé nepochybují, že ve svém idylickém soužití vydrží ještě řadu let. „Budu to počítat do stovky, pak už ne,“ směje pan Josef a chystá se ke společnému obědu. Stejně jako v roce 1949.