„Závody pro mne byly velice náročné. Ve čtyřech dnech jsem absolvoval pět běhů. Ale dvě semifinálové účasti a jedno deváté místo beru jako velký úspěch. Navíc díky dobré organizaci, místě konání a hlavně skvělé partě, která se v Grosettu sešla, jsem si mistrovství velice užil,“ uvedl Štěpán Hampl.

V Itálii jste nastoupil ke třem disciplínám – 100 a 200 m a ve štafetě na 4x100 m. Který z běhu byl nejpovedenější?
Myslím, že všechny mé starty na tomto mistrovství se dají vnímat jako podařené. Výborně mi vycházely starty, na trati jsem se cítil velmi dobře. Sám bych hodnotil jako nejlepší závod na 100 m, už jenom proto, že je to má královská disciplína. Škoda štafety, ta nám vyšla také velice dobře, ale konkurence byla skvělá.

Mezi jednotlivci jste vždy skončil v semifinále. Co chybě lo k tomu, abyste se probojoval mezi elitu?
V semifinále jsem měl trochu smůlu na protivítr, dle mého i trenérova názoru to nakonec rozhodlo o mém nepostupu do finále. Nicméně vymlouvat se nechci, konkurence byla opravdu fantastická.

Je vám 17 let a již v tomto věku se o vás mluví jako o nejlepším kolínském sprinterovi všech dob. Jak se to poslouchá?
Zatím jsem tedy nikde neslyšel, že by se o mě někde něco takového prohlašovalo, ale určitě by se to poslouchalo hezky. Ještě lépe by se poslouchalo nejlepší český sprinter všech dob (smích).

Na stovce máte rekord 10,52 na dvoustovce 21,56. Desetivteřinová hranice na nejkratším sprintu zatím odolává. Jak je podle vás daleko?
Dostat se pod 10 vteřin je pochopitelně mým snem, vedle nějaké medaile ze světové či evropské akce. Ale uvidíme, jak vše půjde dopředu.

V Itálii jste byl hlavně kvůli atletice. Stihl jste krom ní také něco jiného? Třeba navštívit místní památky?
Bohužel, díky mým každodenním startům jsem byl buď na stadionu, nebo odpočíval na pokoji.

Atletika má velkou škálu disciplín. Proč jste si vybral zrovna nejkratší běžecké tratě?
Byl to šťastná shoda okolností. Do patnácti let jsem hrál basketbal a už tam jsem svou rychlost využíval. Pak mě má třídní učitelka, paní Vorlíčková, představila mému současnému trenérovi, Antonínu Morávkovi, u kterého jsem nejdříve začal střídavě s basketbalem trénovat. Pak už šel basketbal stranou a zůstal mi pouze sprint. Technické disciplíny jsem sice nikdy nezkoušel, ale podle mého názoru nejsem moc šikovný, moc by mi nešly (smích).

Za loňský rok jste byl v anketě Sportovec roku vyhlášen nejlepším mládežnickým sportovcem. Co to pro vás znamená?
Byl jsem velmi poctěn a potěšen, že jsem byl vůbec pozvaný na tento slavnostní večer. A když jsem ještě vyhrál vedle takových sportovců jako je má oddílová kolegyně Kateřina Šafránková, znamená to pro mě opravdu hodně.

Teď už je před vámi pouze ta nejprestižnější kategorie. Nebylo by špatné vyhrát i zde. Co říkáte?
Vyhrát sportovce Kolína a ještě nebýt rodilý Kolíňák, je skutečně potěšující záležitost. Udělám pro to opět maximum. Ale pokud prohraju, prohraju opět s nějakým kolínským kvalitním sportovcem a to jako hanbu skutečně necítím.

Byl byste jedním z mála sportovců, kterým by se to podařilo. To už stojí za dřinu …
Po pravdě řečeno, kdybych se dostal pod 10 vteřin, to by za tu námahu stálo asi víc (smích).

Ve své kariéře jste posbíral celou řadu titulů. Kterého si vážíte nejvíc?
Nejvíce si vážím titulů mistra České republiky na 60 a 100 metrů v mládežnických a juniorských kategoriích.

Máte ze sebou evropský šampionát. Co vás čeká v nejbližších dnech a týdnech?
Teď se chystám hlavně na odpočinek. Pak mě čeká trénování, soustředění a závody, kde bych chtěl hlavně podpořit domovský tým. A nakonec mistrovství republiky do 22 let, kde bych si moc přál, aby to cinklo.