VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Hrubá: Udělala jsem si sbírkou malý vyhazov, 1. část

Nymburk /FOTO/ -Básnířka Eva Hrubá je do jisté míry fenomén. Byla to Ona, kdo čeřil poklidné vody souboru Hálek svým pojetím. Byla to Ona, která se vymykala svým chováním a vystupováním dříve i dnes. Je to Ona, která si jde za svým za jakéhokoli režimu. Tento rozhovor je k životnímu jubileu básnířky, která vydává poslední sbírku Vteřina z okamžiku.

7.10.2011
SDÍLEJ:

Básnířka Eva HrubáFoto: Deník/Lukáš Trejbal

Jak vnímáte začátky herecké kariéry?
Začínali jsme jako experimentální studio souboru Hálek. Amatérsky celých deset let a pak jsem se zprofesionalizovala. Pod Středočeskou uměleckou agenturou Praha vzniklo autorské divadlo Evy Hrubé.

S jakou úspěšností?
Bylo to skvělé. Jezdila jsem hrát pravidelně od roku 1987. Pak nastala po revoluci krize, ale to všichni my z branže víme. Navázala jsem až po letech, tady v Nymburce. Ochrnula mi maminka a ona byla přednější, než kariéra.

Co kanoistika, ve které jste vynikala?
Vyjezdila jsem si první ženskou výkonnostní třídu. Tenkrát to bylo jinak, dnes se tam musím aspoň objevit. A když se svezu, tak to je svátek.

Dospěla jste k životnímu jubileu. Bilancujete?
Ano, dospěla jsem a všechna data se mi kulatí. 40 let poezie, 30 let divadlo a 60 let věku. Chtěla jsem to ukončit 19. června, kdy slavím narozeniny.

Co ukončit, buďte konkrétnější.
Absolutně ukončit uměleckou kariéru. Mám k tomu několik důvodů, zestárla jsem a vážně onemocněla. Mám veliké problémy naučit se text. Řekla jsem si, že je dobré odejít v době, kdy vypadám ještě normálně. Je to definitivní.

Jakým způsobem chcete tedy svou kariéru ukončit?
Sbírkou básní a představením. 19. června se to nepovedlo. Poprvé v životě jsem žádala toto město o grant. Město, kde jsem se narodila, které mě přivedlo k poezii. Nikdy jsem z Nymburka neodešla, pro něj jsem tvořila. Žádala jsem o 35 tisíc, dostala jsem deset. Za tuto sumu knížku nevydáte ani kdyby byla vytištěná na toaletním papíře. Je to má poslední kniha, taková uzávěrka. Přiznám se, že mi to je tak trochu líto. Chápu, že nejsou peníze a žádostí hodně. Myslela jsem ale, že si mě toto město víc váží. Přesto moc děkuji, avšak bude to trochu jinak.

Knížka bude obsahovat aktuální básně?
Knížka měla být původně výběr, vzpomínková záležitost, plus nová tvorba. Vzhledem k tomu, že nejsou finance, tak to musím vyselektovat. Vyjde to, co vyjde. Pokusím se tam nacpat, co jde, ale dotovat to nemůžu. Dělala jsem to celý život, představení a všechny knížky.

Představíte knížku veřejně?
Původně jsem chtěla přesně na narozeniny, ale večer se uskuteční 25. listopadu. Kniha se jmenuje Vteřina z okamžiku a představení Vzlétni a leť. Takový hezký vyhazov jsem si udělala sama pro sebe. Budu k tomu potřebovat lidičky z divadelní školy, kterou dělám, jelikož to bude hodně o tanci, stepu. A také choreografické stránce, která se bude odehrávat za mnou. Ale více nebudu prozrazovat.

Odlétáte, rekapitulujete v tvorbě i životě. Jak by jste zrekapitulovala svůj život?
V dobrém se to asi nedá říct. Uvědomila jsem si spoustu věcí. Myslím, že jsem byla celý život blbá. A že tady platí přísloví Za dobrotu na žebrotu. Pro moc lidí jsem moc udělala. Když byl člověk v popředí a mohl financovat, pomáhat umělecky, byl jimi obklopen. A teď, když nejste zrovna dvakrát v pohodě a hodně na druhé straně, tak lidi najednou nejsou. Opustila mne i celá rodina. Asi neunesli mou nemoc, mám ´ráčka´. A brácha? Ten mne odepsal. Možná si uvědomil, že by se jednou o mě musel třeba postarat. Nerozumím tomu, ale mám ho ráda a přeji mu vše dobré. Sejdeme se asi až v krematoriu, jak říkával táta (smích). Celý život jsem pomáhala, vciťovala se. Možná jsem měla být sobec. Čím víc rozdáváš… Asi jsem se už rozdala. A cítím, že nechci nic vracet.

Nemohla jste vy někde dělat chybu. Třeba v tom, že jste se tak cele rozdávala?
Nevím, asi jsem celý život dělala chybu právě v tom. Se všema jsem byla kamarád. Říkala jsem si, mám kamarády, kteří mě neopustí. A oni mě opustili. V největší nouzi, takže o kamarádství nemůže být řeč. Člověk si hřál hady. Najednou jsem sama. Nezbyl nikdo.

Co maminka, myslíte na ni někdy? Měly jste spolu velmi silnou vazbu…
Vy mě chcete rozbrečet. Těch jedenáct let bylo nejkrásnějších v mém životě. Těch jejích posledních jedenáct let. Maminka byla skvělá jako člověk, měly jsme nádherný kamarádský vztah. Ona mi asi jediná rozuměla. Pak, když ochrnula, tak to pouto se změnilo milionnásobně. Nevnímala jsem to tak, že ji musím něco odvést. Chtěla jsem jí dát maximum své lásky, aby tady byla co nejdéle. Dneska, když vidím lidi na vozíčku a ty jejich nejbližší jsou na ně třeba zlí, tak mi je z toho špatně, protože ten člověk potřebuje tolik lásky. Já jsem ji dávala. A asi jsem se úplně vydala, protože dneska necítím už vůbec nic. Jsem absolutně prázdná.

Chybí vám?
Moc. Tehdy jsem se zhroutila, totálně se sesypala. Moc mi chybí a nejsem z její smrti uzdravená doteďka. Chodím k psycholožce, nezvládám to. Maminku mám všude, zpřítomňuji si ji. Když jsem sama, povídám si s ní. Chodím ke kostelu a vidím ji na obloze. Jsem asi blázen. Je to ale pořád to jediný, co mě drží nad vodou. I když jsem mockrát nad tou vodou stála, že tam skočím. Co mě ještě drží je to, ač nejsem úplně věřící, že až člověk odejde, tak se tam nahoře s těmi nejbližšími potká. A kdyby spáchal sebevraždu, tak se to nestane. Těším se na shledání.
Maminka mi umřela v náručí. Viděla jsem, jak se mění… Nejdřív vyděšení v očích, pak zklidnění a úsměv. Ona opravdu někde byla, v něčem krásném. Jen jsem řekla: Pane Bože, vem si ji. V ten okamžik zavřela oči a zemřela. Celou noc jsem si s ní povídala o životě a o tom, jak tam bude krásně. Věřím tomu, že něco po smrti je, protože její absolutní zklidnění a úsměv mě utvrdil v tom, že se ještě potkáme.

Kolik jste vydala knížek, sbírek?
Tak tato bude třináctá. Když jsme u těch čísel, třináctka je pro mě magické číslo. Pro mě to je šťastné číslo, protože třináctého jsem byla trefená golfovým míčkem. To bylo v roce 1994, když jsme připravovali představení Vyhoštěný anděl. Musela se odložit premiéra, měla jsem silný otřes mozku. Bylo to u bráchy na Štiříně, jediná jsem stála na golfovém hřišti, kde hrál jediný golfista. On odpálil, a trefil mě těsně vedle spánku. To bývají většinou smrťáci, měla jsem obrovské štěstí. Všichni se chechtali, děsná švanda, boule jako prase. Druhý den zavolali rychlovku, protože jsem zkolabovala.

Které sbírky si nejvíce považujete?
Teď mám proluku, sedmnáct let jsem nevydala knihu. Já nevím jestli mám ráda své knížky. Jak autoři říkají, že to jsou jejich děti, to jsou nesmysly. Jsem ráda, že jsou venku a líbí se lidem. Dám si ji do knihovny a nazdar. Teď konečně vytvářím své webovky, kam všechny ty básně přepisuju, trávím nad tím všechen čas v knihovně, počítač nemám. Jestli bych měla umělecky hodnotit, tak bych vyzdvihla Kardiogram blázna, na kterého jsem čekala strašně dlouho. Vyšel v roce 1996 v pardubickém nakladatelství. Už jsem ho chystala před revolucí, ale nešlo to. Je to jediná má sbírka, kde básně na sebe navazují, nějak souvisí. Myslím, že je v ní nejlepší báseň mého života, která se jmenuje Stěny.

O čem jsou Stěny?
Je hodně dlouhá a je to o tom, že všude kolem nás jsou stěny. Je o mezilidských vztazích, do toho míchám, jací jsme, politiku a život kolem nás. Vždycky se snažím o optimistickou báseň, ale nikdy to nevyjde.

Ani současná poezie není více optimistická?
Ta už vůbec ne (smích). V psaní jsem se posunula jinam, dál, do stínoher a tajů a mezilidských obrazů, hraju si i s grafikou a píšu pod pseudonymem Ave Aburh.

Kolik autorských divadelních představení máte na svém kontě?
Do dneška je těch představení 1 500, ještě jsem do toho režírovala soubory, kde jsem hrála. Atmosféra představení byla skvělá. S Pavlem Klicperou se dělalo nádherně. To ale byly začátky. Byla tam i Jana Habartová, a pak už jen já a divadlo jednoho herce… Ta doba byla srandovní v tom, že nás honili a zavírali nám kulturáky. Stáli před dveřmi, že nesmíme hrát, natáčeli nás i estébáci.

Proč?
Protože jsem byla anti, řezala jsem do toho. Například před představením Proč stál ředitel kulturáku přede dveřmi a řval na mě: Tady hrát nebudeš. A s tímto představením jsme vyhráli pak co se dalo. I s představením Nosnost 2000 tun aneb Protože přesto jsme vyhrávali první místa na soutěžích. Mám miliony ocenění. Tajně si nás natáčela StB, vůbec nevím, kde. Pak nám bylo řečeno, že mají záznam našeho představení. Nejkrásnější přehlídka byla v Telči, dodnes ta soutěžní přehlídka existuje. Naposledy jsem tam byla s Papírovým světem, ten měla StB také ve složkách.

Tak dříve stačilo málo…
Vůbec jsem to nechápala. Je pravda, že hledali ve všem. Mluvili jsme například o tom, že chceme jít do jiné, nepoznané země. A oni hned startovali: Tak vy chcete do Ameriky? My jim odpovídali, že nepochopili, že žijeme pod vodou a chceme nahoru, sem. Tak to opravdu bylo (smích). Zároveň sranda, ale i bolest. Spoustu věcí jste musel neustále obhajovat.

Musela jste to někde žehlit?
Měla jsem zákazy publikování. Jenže já byla taková držka, že jsem se sebrala a jela rovnou do Prahy na okresní výbor se zeptat, proč jsem zakázaná. Tam mi vysvětlili, že mě někdo prásknul (práská) a ať si dám pozor. Předložila jsem jim texty a zeptala se jich, co je na nich závadného. Nic, říkali. Tak to obvolejte, ať můžu hrát. Já jsem se s nima nemazlila. Přišla další představení, další bububu. Doba byla na jednu stranu skvělá. Lidi četli mezi řádky. Jezdili jsme do klubu Polská, do Rubínu, hodně klubů v Praze. I venku jako Brno, Telč, Teplice.

Jak dlouho jste hrála s Pavlem Klicperou?
Asi šest let, jak jsem dokončila školu. A jelikož Pavel se na konzervatoř nedostal, rozpadlo se to. Vymyslela jsem si divadlo jednoho herce a s tím jsem jezdila až do revoluce. S Pavlem jsme si říkali Klumlad, pak AdiE. H, experimentální studio DS Hálek, pak AdiE. H bez nějakého zastřešení, a když jsem si udělala profi zkoušky, jmenovalo se to Autorské divadlo EH.

Co vaše kontroverzní představení Potichu do ticha?
Každý se k tomu vrací, každý se na to ptá. Nevím, proč bylo kontroverzní, ale možná bylo velice nadčasové. Používala jsem prvky laterny magiky a projekci. Tehdy žádná projekce na divadle nebyla. Za dva roky to začala používat všechna divadla. Vyznělo to nakonec jako kontroverzní představení. Někteří diváci ho nepřijali, protože jsem nastavila tak silné zrcadlo, že se tam viděli. Tam byly všechny ty sviňárny, které se po revoluci děly. Bordely, kurvy, bezdomovci. Lidi se k sobě chovali hnusně. Všechno to tam bylo. A jeden prdlý čistý člověk to dal najevo (smích). Ve finále mu hrábne, prostě se zblázní. Ovšem tak krátce nelze hovořit o věcech závažných.
Pamatuju si, jak bylo narvaný divadlo. Přišla děkovačka, na jevišti ležely květiny, my se vrátili a v hledišti nikdo (smích). Ty lidi odešli tak strašně rychle z představení, to jsem nikdy nezažila. Pak přišla repríza a po ní následoval patnáctiminutový potlesk. Nechápete.

Nějaká maminka si stěžovala.
No jistě, protože nepochopila, že se nejedená o pohádku. V podtitulu představení stálo současná pohádka o dobru a zlu. Hrozné fámy šly předtím, že przním mladé atd. V jedné scéně naznačujeme sex, metaforicky, vždy jen metaforicky, ale o tom to bylo. Teď je zbytečné to znovu rozpytvávat. Proč se nezeptáte třeba na představení Srdce? To už není tak bulvární (smích). Vím, že moje tvorba je absolutně jiná, než to, co se tady dělá v Hálku. To, co tam dělají, je podle mě archaismus, archaismus a zase jenom archaismus. Nikdo tady nerežíruje a neobjevuje něco nového. Podle mě musí jít divadlo pořád dál. Jakmile se zastaví, je konec.

2. část rozhovoru s Evou Hrubou otiskneme v sobotu 15. října.

VIZITKA – EVA HRUBÁ se narodila 19.června 1951 v Nymburce, kde žije celý život. Vystudovala gymnázium v Nymburce, střední zdravotnickou školu - obor rehabilitace v Praze, Lidovou (dnes Ježkovu) konzervatoř - obor literární žánr, režie, divadlo jednoho herce, autorské divadlo, divadlo poezie v Praze. Začínala jako rehabilitační pracovnice. Poté onemocněla, začala studovat a objevila v sobě jeden z dalších talentů… Od šestnácti píše poezii. Sedm let vedla Klub mladých v Nymburce, po dostudování šla na volnou nohu autorského divadla poezie. Výborných výsledků dosahovala v rychlostní kanoistice, kde trénovala i děti. Ráda netradičně fotí.

Ave Aburh
–Křížová cesta

Až jednou bosou holku potkáte
v šatech co páchnou po větru a po blátě
dávno už sluncem vyprahlou a přesto ohniště co ohněm je
tak jí dlaň podejte a zlaťák stříbrný co slzou v kameni kamenem
proroste do čar křížových
jak cesty osudem propjaté
Víra Láska Hanba Chtíč
vtiskni ji naději objetí a dotek tu sladkou zdviž…
až bosou holku potkáte
v šatech co páchnou po Bohu a po pravdě ruku jí podejte
bude tam kříž
Ave Aburh
–Lampář (úryvek)
Ve vzduchu se připozdilo Táhne z oblak Tma kabát obléká a já utahuju šálu blíž ke krku
jako smyčku Teplo rozčíslo myšlenku a zima se rozcápla na střechách Komíny ojínila V chůzi spěchám
První hvězda noc otevírá a v ten okamžik …lampář…dlouhý
kabát Čapka ošuntělá Rukavice co už nikdo nezašívá a vůně petroleje žádostivě chtivá
V obličeji rýha rýhu stírá zkřehlá ruka zázrak záře do aksamitu vtírá „dobrý večer pane“
Shlédne dolů jakoby byl Bůh Na ty oči nezapomenu Měly barvu světla „děkuju vám“
„Za co?“ „za to světlo pane“

Autor: Lukáš Trejbal

7.10.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Festival Okoř 2017.
58

Louka pod Okoří přilákala na festival tisíce návštěvníků

Už po osmnácté se konalo na kolbišti Pod Hůrou Semické derby koňských spřežení.
36

OBRAZEM: Koňská spřežení se sjela do Semic

Odehrál se 4. ročník festivalu Rock of Sadská

Nymbursko /FOTOGALERIE/ - Hudební festival Rock of Sadská rozjel u jezera rockovou smršť v pátek v 17 hodin a pokračoval v sobotu od 12 hodin. Hlavní hvězdou byl letos newyorský Pro-Pain, ale i řada dalších zahraničních jmen stála za to, například Ost+Front, Parasite Inc. nebo Voice of Ruin.

OBRAZEM: Labe zažilo paddleboarding

Nymburk – Zažít zábavu a přilákat lidi k vodě byl cíl pořadatelů sobotní soutěže v paddleboardingu, která se konala na Labi v areálu Vesláku.

OBRAZEM: Zdeněk Troška po roce opět diktoval

Přerov nad Labem - Skanzen v pohádkách Zdeňka Trošky je už tradiční srpnová akce, kterou připravuje k radosti stovek nadšených dětí i dospělých Polabské muzeum. Před desátou hodinou v sobotu dopoledne stála k pokladně u vstupu do skanzenu dlouhá fronta.

Cyklistická šampionka prožila krásné dny volna. Bez kola!

Mladá Boleslav – Tahle rodina si život bez sportu neumí představit. Přesněji řečeno život bez kola.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení