VYBERTE SI REGION

Bigbíťák a zvukař Jiří Hájek z Nymburka: Z Nároďáku až do Carnegie Hall (1.)

Nymburk - První část rozhovoru s bigbíťákem a zvukařem mimo jiné i Karla Gotta Jiřím Hájkem.

13.12.2015
SDÍLEJ:

Jiří HájekFoto: archiv Jiřího Hájka

Osobnost Jiřího Hájka mnohým asi nemusíme představovat. Je to vždycky tak trochu pocta pro novináře, když může vést rozhovor 
s člověkem, který něco dokázal. Ne však, že se pinožil a vcházel oknem, když ho vykázali dveřmi. Něco dokázal svou pílí, neúnavnou pracovitostí. Nechci, aby tato slova zněla příliš pateticky. Možná se tomu neubráním. Muzikant legendárních nymburských The Dabble Dose, později Gradace, a dlouholetý dvorní zvukař Karla Gotta, 
s kterým to dotáhl až do newyorské Carnegie Hall. To je v téhle branži nejvíc. Před prázdninami vydal knihu Hajčus aneb Z Nároďáku do Carnegie Hall. Je držitelem městského vyznamenání Nymburský lev II. třídy. Jiří Hájek, pro kamarády a známé ovšem jedině jako Hajčus, nám svůj životní příběh spojený s hudbou odvypráví v rozhovoru pěkně od začátku.

Popište nám své první muzikantské krůčky.

Všechno to začalo v roce 1958, mně bylo jedenáct a hrál jsem v mládežnické dechovce v Poděbradech. Na bicí a na klarinet. Vedl ji tehdy pan Balvín, člen lázeňského symfonického orchestru, bývalý hudebník filharmonie. V dechovce jsem získal dobrý základ, ale zkoušel jsem s kamarádem Mirkem Holým – s přezdívkou Budlas – i jiný žánr. Ovšem musel jsem do učení. Ocitl jsem se
v Teplicích a přijel do neskutečně živého města. Bydlel na intru a kolem mě kluci s podobnými zájmy. Hned vznikla první kapela, ve které hrál dnes známý folkový písničkář Honza Nedvěd.

No vida, Honza Nedvěd a bigbíťák?

No, v té době se tomu ještě asi bigbít říct nedalo, hráli jsme převzaté písničky od různých kapel, já začínal na saxofon. Neměli jsme ani název, vystupovali jsme jako skupina Železničního odborného učiliště sdělovací a zabezpečovací techniky. Díky oboru jsme si dokázali sami postavit zesilovače a ze starých rádií bedýnky.

To se tehdy určitě hodilo. To už jsme ale někde před Řípem, kde jste sklidili neuvěřitelný úspěch.

Po vyučení odešel Honza Nedvěd (byl starší – pozn. aut.), převzal jsem po něm kytaru, něco málo jsem na ni uměl. Dali jsme dohromady novou sestavu a měli jsme zase kliku. Z Prahy k nám přišel Richard Kolář. Byl to zpěvák a přivezl sebou už nějaký repertoár. Uměl něco od Beatles, Chucka Berryho. To jsme nazkoušeli a v roce 1964 vyrazili na první bigbítovou soutěž na Řípu. Teplická konkurenční kapela z divadla nám půjčila aparaturu na hraní. Dopadlo to tak, že toho nakonec litovali, vystoupení nám sedlo a oni zůstali v šedi večera.. Byli jsme sedmnáctiletí kluci, zahráli jsme věci od Beatles a celkem slušně zpívali. Tři z nás bez problému zpívali vokály od Beatles, pasovalo nám to do krku.

Z toho je cítit ta euforie i dnes. Museli jste se jako Beatles 
v naší kotlině i cítit?

Trochu jo (smích). Bylo to neuvěřitelný, přišlo asi padesát až pětapadesát tisíc lidí. Odehrávalo se to v takovém přírodním amfiteátru pod Řípem. Soutěž běžela, my jsme hráli asi v deset hodin večer. Jmenovali jsme se Speakers a oficiálně jsme skončili na čtvrtém místě. Což byl pro neznámou kapelu naprostý úspěch. Ostatní hráli většinou instrumentálky od Shadows. My jsme začali hned první píseň od Beatles a vzniklo davové šílenství. Skončilo to tak, že nás pořadatelé rvali z pódia ven, protože se báli, že z toho bude cirkus. Lidi začali po pořadatelích házet kelímky. Přišel ke mně moderátor a zeptal se mě, jestli si myslím, že to pískání je projev sympatie. 
V momentě bylo hrobové ticho, slyšeli byste spadnout špendlík. Myslím, že v tomhle případě asi jo, řekl jsem. V ten moment zahřměl ohlušující potlesk. Pořadatelé nás tahali ven, lidi zase zpátky na pódium. Dovolili nám zahrát ještě asi tři věci. To čtvrté místo bylo z trucu. 
U lidí jsme to podle mě vyhráli. V Teplicích nás potom nosili na rukou, hráli jsme hodně po teplických klubech, chodilo na nás hodně lidí. Než jsme se rozkoukali, uplynul rok, a my jsme na intru končili a vraceli se domů.

Jak to bylo dál, šířil jste slávu Beatles i v Poděbradech?

Vrátil jsem se do Poděbrad, respektive do Velkého Zboží. Už nevím přesně, jak se to přihodilo, ale dostal jsem se do Kolína, kde jsem hrál na kytaru se skupinou Vulkán (v té době velmi známá a uznávaná bigbítová skupina – pozn. aut.). Jezdilo tam hodně lidí z Nymburka. Tenkrát tam na nás přijeli Nymburáci Radek Bárta a Jirka Kulich. Už nějaký čas jsem bydlel v Nymburce naproti Nároďáku (ZK dopravy a spojů, potom Kulturní dům železničářů, dnes tam stojí bytový dům – pozn. aut.). Slyšel jsem, že tam nějaká kapela zkouší, ale měl jsem kapelu v Kolíně a s ní poměrně úspěch. Vulkán hrál převzaté věci od Beatles, Chucka Berryho, Rolling Stones. Cítil jsem tam posun, všichni muzikanti, kteří začínali s bigbítem, se zdokonalovali. Vulkán hrál hodně v klubu Na Hrádku, pak z toho udělali nějakou jídelnu. Bylo to kousek od náměstí, naproti soudu. Sklepní prostory, na bigbít jako dělaný. Každou neděli tam bylo nacvakáno, vešlo se tam asi tři sta lidí.

Radek Bárta a Jirka Kulich vás jezdili do Kolína lanařit do své kapely?

Ano, do té, co zkoušela 
v Nároďáku. Nakonec jsem klukům na nabídku kývl. Měl jsem to v Nymburce, nemusel dojíždět. Přinesl jsem část repertoáru, kluci opravdu začínali a jmenovali se Sleepers. Museli jsme postavit aparaturu. Na to, co tam bylo, nešlo hrát. Dokázal jsem aparaturu stavět, v tom jsme měli výhodu. Byl jsem u toho vývoje, věděl jsem, jak to všechno vypadá. Ale netrvalo dlouho a šup, šli jsme na vojnu. Tehdy povinnou vojenskou základní službu, která trvala dva roky. Do té doby jsme hráli v klubu v Nároďáku. Další klub byl na Záložně, tam jsme také vystupovali. Bigbít se hrál prostě všude. 
A hlavně se to dělalo tak, že tam vždycky u toho musela být nějaká poezie. Zahráli jsme písničku a pak tam někdo recitoval poezii. V té době jsme hráli převzatý písně. Až po vojně jsme začali skládat vlastní. Texty na vlastní písně a na některé převzaté psali Milan Strotzer, Ladislav Vodrážka a Jirka Kotek, později i Jirka Teper.

Na vojně, předpokládám, jste také někde bigbít hrál?

Nemohlo to jinak dopadnout (smích). Na vojnu jsem šel do přijímače do Čáslavi. Hned jak jsem přišel, nastoupil jsem do kapely. Hráli jsme tam v kinosále. Pak jsem šel do Milovic, kde jsem se znovu potkal s bubeníkem Radkem Bártou. Jirka Kulich, který hrál na basu, sloužil bohužel v Berouně. Sólový kytarista Láďa Zvěřina na vojnu nešel. Tohle byli předvojnový Slippers.


Jak pokračovalo hraní v zeleném?

V Milovicích jsem byl 
v kapele s Radkem, dokonce jsme tam hráli v nějakém předkole ASUTU (zkratka pro Armádní soutěž umělecké tvořivosti – pozn. aut.). Do toho ale přišli v roce 68 Rusáci a bylo po pr..... Já musel do Topolčan, Radek do Martina. V Topolčanech jsem se potkal s dalšíma muzikantama, měli jsme kapelu, která dělala vlastní tvorbu. Zkoušeli jsme na podzim 68 a na jaře 69 jsme se zúčastnili 
v Prešově slovenského kola ASUTU a vyhráli ho. Tam jsem se vrátil ke svému původnímu nástroji, k bicím. Hrál s námi například Petr Žabka, který se potom objevil v sestavě slavných Prúdů. Jmenovali jsme se Yatchman. Já tam sloužil na ústředně, měl jsem docela dost času, tak jsem na bicí cvičil denně několik hodin. 
V červnu se konalo celostátní kolo ASUTU, které jsme vyhráli také. Sranda byla, že 
v porotě seděl otec zpěváka Viktora Sodomy (profesí akademický malíř – pozn. aut.), se kterým jsem o pár let později jezdil. Díky tomuto vítězství jsme se dostali do Bratislavy na natáčení dvou videoklipů. Já jsem si pak 
v létě 69 do televize jel pro ty snímky, tehdy do vojenského vysílání. Ale už to bylo smazáno. Zřejmě se to nehodilo do atmosféry, která tady tehdy po okupaci nastala. Nikdy se to neodvysílalo. Ve vojenské redakci se vyměnili lidi a ti to zakázali. Nastávala šedivá normalizace. Všechno to novým soudruhům připadalo prozápadní. Natáčeli jsme na náměstích v Blavě a na koupališti Zlaté písky. Škoda, že jsme si nevzali nahrávky hned po natáčení. Na jednom snímku s námi točily holky 
v plavkách. Je z toho akorát pár fotek.

Zpátky do civilu, do nymburského Nároďáku. Snová kariéra 
v ospalém městečku může začít.

Na podzim jsme šli do civilu, já už byl ženatý a měl jsem dítě. Znovu jsme se vrhli do kapely, všichni spoluhráči se postupně vrátili. Do kapely nastoupil zpěvák Vašek Kulich, Jirkův brácha. Dávali jsme do kupy aparát, to mohlo trvat půl roku a já začal ladit první vlastní písně, ovlivněn Yatchmanem. Začali jsme jezdit po zábavách a různých soutěžích už jako Dabble Dose. Vyhráli jsme soutěž v kulturáku Labe ve Staré Boleslavi. Tehdy to byl na bigbít vyhlášený sál. No a díky tomu jsme se dostali do Prahy do Beatsalonu. To už byla autorská tvorba, hudbu jsem skládal já, i některé, řekněme, naivní texty. Hrálo se tam ve smíchovském Music F Clubu (dnes Futurum – pozn. aut.). Jinak texty psal Jirka Kotek, Milan Strotzer a Láďa Vodrážka. Za tu dobu jsme měli nějakých třicet vlastních písniček. Ale to vznikalo, dejme tomu, během šesti sedmi roků. Na začátku to byly věci jako třeba Mrkací panenka, Nádražní spáč, Vrtišoust, Proč bych nešel sedět nebo Zrádná díra. 
K původní tvorbě jsme přidávali převzaté písně. Udělali jsme v roce 1972 i Stairway to Heaven, kterou krásným textem opatřil Milan Strotzer.

Z kterých kapel se skládal váš zahraniční repertoár?

Z těch zahraničních jsme hráli skladby třeba od Fleetwood Mac, Boston, Kansas nebo Uriah Heep. Těm tehdy nikdo neřekl jinak, než Uriáši. Třeba Párplové (Deep Purple – pozn. aut.), ti nás minuli. My jsme to stavěli na tom, že jsme vokální kapela. 
I ten výběr byl takový. Styl bubble gum jsme moc nehráli, i když se mu nevyhnuli. Příkladem byla Pojď si šoupnout válenkou od Creedance, kterou otextoval Láďa Vodrážka. Repertoár byl půl na půl, půlka vlastních, půlka převzatých. Mohli jsme tím pádem hrát i šestihodinové tancovačky. To se nedá s dnešní dobou srovnávat.

Zkuste to.

V Nymburce dnes existuje velmi populární kapela Crossband, která má svůj repertoár. Tancovačku by neuhráli, jelikož nemají tak široký repertoár. Zahrají svou hodinku, hodinku a půl, nemusí tahat zahraniční věci, není to potřeba. Je tam i vazba rodinná, protože
v Crossbandu hraje na kytaru vnuk Michal Walter. Zároveň je platný člen skupiny Artmosphere, což je takový umělecký rock, kde kluci využívají svých technických dovedností. Jsou tam také dva konzervatoristé, bratři Blažkové. Martin je neskutečný talent, který už taky aranžuje. To se málo ví, když tu byli Kiss se symfoňákem, tak ty party pro orchestr aranžoval Martin. Někdy je rád zvučím na různých akcích.

VIZITKA: Jiří Hájek se narodil 11. července 1947 v Poděbradech. Vyučil se v oboru Sdělovací a zabezpečovací systémy zařízení v Teplicích a vystudoval Střední školu elektrotechnickou v Ústí nad Labem. Od roku 1966 žil více než třicet let v Nymburce, nyní je spokojený na Loučeni. Má čtyři děti (některé stačily už dávno dospět): Jolanu, Jirku, Pavlínu a Petru, a vnoučata Michala, Kamilu, Kryštofa a Adama.

Autor: Lukáš Trejbal

13.12.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Za nejkrásnější radnici získali speciální lavičku

Nymburk - Speciální designová lavička. To je cena, kterou si za vítězství v soutěži o Nejkrásnější radnici přivezli zástupci Nymburka ze slavnostního vyhlášení výsledků soutěže. To se konalo před několika dny v Brně.

Jiřičtí vězni se nově učí chovat daňky přímo v areálu věznice

Jiřice - Nový projekt je druhým pokusem o zapojení vězňů ve výkonu trestu do prací při chování zvířat. Chov začíná přímo v areálu věznice.

Sadská chystá nový kamerový systém ve městě

Sadská - Zatím čtyři nové kamery chystá město v první etapě zavední nového kamerového systému

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies