Osobnost Deníku
Přečíst článek >

„Osobně jsem přesvědčený, že se zachráníme. První liga je náročná soutěž, ale věřím, že v Příbrami zůstane," nepovažuje fotbalista původem z Kutnohorska pouhých devět bodů po podzimu za úplně bezvýchodnou situaci. „Na jaře to bude válka a věřím, že to zvládneme," prezentuje se jako velký bojovník.

Do tábora posledního mužstva tabulky zamířil z třetiligového Litoměřicka už v rozehrané soutěži jako posila do útoku, který v té době ani jednou nenašel recept na překonání brankáře soupeře. „Ze začátku na klucích bylo vidět, že je ta hrozivá série bez výhry trochu svazuje. Pak ale přišlo vítězství nad Teplicemi a nálada se zvedla."

Jiskru naděje pak rozfoukaly poslední čtyři zápasy, v nichž tým trenéra Rady ani jednou neprohrál a získal šest bodů. „Jen škoda, že se nedosáhlo na výhru v domácím zápase s Jihlavou. Ten budeme mít určitě všichni dlouho v hlavě," mrzí Kacafírka i po čase bezbranková plichta s největším konkurentem v boji o záchranu. V utkání navíc utrpěl menší zranění, kvůli kterému musel vynechat závěrečný výjezd do Mladé Boleslavi.

Svou dlouhé roky pozastavenou prvoligovou bilanci tak „Káca" rozšířil o osm zápasů na jedenáct. První tři má na kontě už ze sezony 2005/2006 v barvách tehdy sestupující prvoligové vesnice. „V Blšanech jsem byl mladý vykulený kluk, který na všechno koukal s otevřenou pusou. Ligu jsem si až na pár minut prakticky nezahrál," nechce se pouštět do nějakého srovnávání.

O nejvyšší soutěži si ovšem na podzim obrázek přece jen udělal. „Je hodně o tvrdosti a fyzické kondici. Proti ČFL není až tak rychlá, ale týmy jsou lépe takticky vyspělé. Hodně jich hraje jednoduše. Když jsem měl možnost nastoupit na Spartě a vidět, jak jednoduše přecházejí do útoku, to musí člověk zažít," připomněl čtyřbrankovou porážku na Letné. Sám se prý i v sedmadvaceti letech snaží nadále učit novým věcem. „Pozoruji hráče, jak se v různých situacích chovají, jak reagují a jak se na jednotlivé zápasy připravují, a snažím si z toho všeho vzít co nejvíce."

Přestože se Kacafírek proti Jablonci premiérově zapsal mezi střelce, tak za svůj nejvydařenější zápas považuje ten domácí s pražskou Duklou. Na hřišti pobyl celých devadesát minut a k překvapivému druhému vítězství v ročníku napomohl nahrávkou na gól.

Nyní si až do začátku ledna užívá fotbalovou dovolenou, během níž se snaží trávit maximální čas s rodinou. Občas si vzpomene i na své původní zaměstnání učitele na základní škole. „Když si člověk uvědomí, že před pár měsíci učil děti ve čtvrté třídě tělocvik a teď hraje v týmu s Rezkem, Jiránkem, nebo proti Lafatovi, tak se tomu musím sám zasmát."

Snad vydrží úsměv i po jaru…